Český akademický sochař, který se narodil roku 1900 v Novém Městě na Moravě. Je považován za čelného představitele meziválečné avantgardy. Jeho sochařská tvorba prošla různými obdobími od počátečního civilismu přes kubismus ve dvacátých letech až po abstrakci. Od poloviny třicátých let převažoval v jeho tvorbě realismus.

Během studií na novoměstském gymnáziu ho lákalo malířství, avšak po maturitě musel narukovat do Jihlavy do armády. Roku 1919 byl demobilizován a ihned se přihlásil se na pražskou Akademii výtvarných umění, kde studoval v malířských ateliérech Jakuba Obrovského a Karla Krattnera. Když se Makovského revoluční názory staly zdrojem konfliktů s profesory, byl před vyloučením zachráněn svým krajanem, profesorem Janem Štursou, u něhož se začal věnovat sochařství. Ve své rané sochařské tvorbě vede Makovský jakýsi umělecký dialog se Štursou, kdy ztvárňuje podobnou tématiku jako jeho profesor, ale po formální stránce s novým pojetím.

Po ukončení studia v roce 1926 získal stipendium od francouzské vlády a odjel do Paříže, kde pracoval v ateliéru Antoina Bourdella a navštěvoval přednášky Františka Kupky. Během čtyřletého pobytu ve Francii vstřebal umělecké podněty zdejšího prostředí, byl ovlivněn kubismem i tvorbou malíře Pabla Piccasa.

Počátkem třicátých let přichází Makovský do Brna. Touto dobou vytváří svá nejvýznamnější díla, jimiž výrazně předběhl vývoj českého sochařství (reliéf Ležící žena, Návrh plastiky pro fontánu, Skloněný ženský akt, Dívčí sen, Dívka s děckem, Léda, reliéf Žena s vázou) a jejichž avantgardní pojetí ho přivedlo do seskupení podobně smýšlejících umělců nazvané Poesie 32.

Druhou světovou válku prožil ve Zlíně, kde pomáhal zakládat Školu umění a jako člen ilegálního Národně revolučního výboru inteligence se účastnil odboje. Se zlínským obdobím je spojeno jeho působení v průmyslovém designu. Do této doby spadá také celá řada sochařských portrétů (B. Němcová, K. H. Borovský, A. Jirásek, J. A. Komenský).

Po osvobození se vrátil do Brna a stal se docentem modelování na Fakultě architektury Vysoké školy technické a v roce 1947 jejím profesorem. V té době byl členem České akademie věd a umění. V roce 1952 získal profesuru na Akademii výtvarných umění v Praze a jeho pedagogická činnost silně ovlivnila několik následných sochařských generací. V poválečném období se věnoval převážně monumentálním pomníkovým realizacím.

Zemřel koncem roku 1966 v Brně a je pochován na evangelickém hřbitově v Novém Městě na Moravě. V rodném městě je po něm pojmenováno Gymnázium Vincence Makovského.

Tato expozice z díla Vincence Makovského vychází z autorova pozůstalostního odkazu, který Horácká galerie spravuje ve svých sbírkách a který byl pro tento účel zrestaurován. Zahrnuje návrhy děl, realizovaných v interiéru i exteriéru na řadě míst naší republiky i v zahraničí. Výstava ukazuje vývoj autorovy sochařské tvorby, jejíž tematické zaměření vždy reagovalo na aktuální dění své doby. Tvorba Makovského se tak stala zrcadlem věku, ve kterém žil.

Některá díla v expozici jsou zjevnou reakcí na tvorbu Jana Štursy, který byl pro Makovského velkou inspirací. Příkladem je vyjádření pohybu v plastice Lyžař (1923), který nezapře spojitost se Štursovým Raněným. Vliv Štursovy tvorby je patrný také v plastikách Schoulený akt nebo Žena v lázni (1929).

Sochařský vývoj Vincence Makovského je výjimečný v tom, že od avantgardního, surrealistického způsobu ztvárnění skutečnosti přešel po druhé světové válce k tradičnímu, realistickému stylu, zatímco většina umělců naopak přecházela ve svém vývoji od realismu k abstrakci. Ve své rané tvorbě udržoval Makovský kontakt s realismem především svými portréty, z nichž mezi nejzdařilejší patří Podobizna Hany Wichterlové (1931).

Ještě surrealistický Prométheus (1935), vytvořený pro jubilejní dvoustou výstavu SVU Mánes, předznamenal nový směr ve vývoji sochařovy tvorby, ve kterém se vyrovnával s klasickou tradicí. Jeho tehdejší zaujetí řeckou mytologií se odráží i v antikizující Alegorické hlavě Republiky (1934), se kterou se zúčastnil soutěže na československý státní emblém.

Na mnichovskou zradu reagoval portréty významných osobností našich dějin, např. Karel Havlíček Borovský (1938) či Božena Němcová (1939). Podobiznu Aloise Jiráska (1940) pro pomník v Litomyšli zhotovil již ve Zlíně, který se mu stal tou dobou azylem.

V letech 1943 až 1944 vznikla skupina významných dívčích aktů, mezi které patří Dívčí akt s kvetoucími větvemi a Zamyšlená. Tyto plastiky se svou lyrickou poezií i kompozičními zákonitostmi blíží některým studijním dílům J. V. Myslbeka.

Nezvykle pojatý reliéf s názvem Blíží se konec mého utrpení (1945) je reakcí na otřesné zážitky z protektorátu. Zachycuje ležící postavu umírajícího vězně, který z posledních sil vyškrabuje do stěny své cely znamení naděje. Obětem fašismu věnoval také Pomník umučeným v Krucemburku (Lebka, Hořící zeměkoule, 1946), v nichž symbolicky řeší motiv války.

Jeho pomník Jana Amose Komenského pro holandský Naarden se liší od dřívějších koncepcí Jana Štursy a Jana Laudy svou kompoziční jednoduchostí, kterou však dokázal vystihnout Komenského myslitelskou i mravní velikost. Oprostil se od složitých a zkreslujících dřívějších zobrazení a místo toho věnoval značnou pozornost hlavě a rukám Komenského, ve snaze vyjádřit jeho vyrovnanost a moudrost.

Celou expozici doprovází návrhy k cyklu reliéfů Voda v našem životě (1961 – 1964) vytvořeného pro Kružberskou přehradu. V kontrastu k modernímu poslání objektu zde dochází k prolínání vzpomínek z minulosti a motivů z lidových písní se subjektivní prožitky v jakési syntéze záměrů a podnětů obsažených v celé tvorbě Makovského. Svým rozsahem a zpracováním završuje toto dílo nejen autorovu tvorbu, ale je výjimečnou realizací v českém sochařství a lze je přiřadit k monumentálním sochařským pracím minulých věků.

V exteriéru Nového Města připomíná život a dílo Vincence Makovského:

Pamětní deska na rodném domě čp. 11 na Vratislavově náměstí (autor: Miloš Axman, umělcův žák a asistent)
Figurální hlavice sloupu na domě čp. 112 na Vratislavově náměstí (raná práce z roku 1922)
Busta Leandra Čecha (1931) na ulici Lendra Čecha před gymnáziem (Leander Čech – literární historik a kritik, první ředitel novoměstské reálky v letech 1894 - 1911)
Žena s klasy (1936) v areálu novoměstské nemocnice – autorská varianta ženské figury z Fontány v Mělníku
Pamětní deska obětem druhé světové války Konec mého utrpení (1945 - 1946) na Komenského náměstí
Náhrobek umělce na evangelickém hřbitově s reliéfem Proč, kalino, v struze stojíš (1967) z cyklu reliéfů Voda v našem životě

Horácká galerie v Novém Městě na Moravě