Tvorba dvou mladých autorů vtahuje diváka do pohyblivé transformační roviny média kresby, obrazu a objektu. Ukazuje jiný úhel pohledu, který je citlivý k subtilnějším vrstvám reality, nežli je pouhý popis povrchu věcného světa.

Hledání nového vizuálního jazyka pro podchycení a formulaci současných témat, tak by se dala charakterizovat tvorba mladé autorky Veroniky Gabrielové (1992) a ostravského malíře Josefa Mladějovského (1986). Oba autoři jednoznačně vykazují smysl pro experiment, každý ve své výrazové poloze a zvoleném médiu. Zatímco Gabrielová prověřuje médium kresby v objektových a instalačních rovinách a svébytných tvůrčích postupech a materiálech (gelové fixy, vyšívání, neony), Mladějovský vtahuje do současné vizuální produkce archaickou techniku štuko-lustra (umělý mramor), aby dialekticky, z hlediska časového vývoje, zpřeházel a vyvážil naléhavost současných témat a aby je už v zakládající materiální podstatě ironizovat a odlehčil.

Gabrielová zpřítomňuje svou prací témata sociálního maskování, identity, mimikry. Mladějovský demontuje vážnost programových avantgard z počátku 20. století, ve vztahu k víře, ať už je její úběžník namířen kamkoli (víra v Boha, víra v pokrok, víra ve vývoj, v myšlenku, nesmrtelnost, ideologii ad.). Oba autoři významně přispívají v rámci současné české umělecké scény k aktualizaci výtvarných médií kresby a obrazu, jejichž konstituce je reflektována v podmínkách současné společnosti a přetvářena v nový nástroj kritického a sebe-kritického výrazu.

Josef Mladějovský zmiňuje v souvislosti se svou současnou tvorbou pojem „námětová archeologie“. Proces, kterým jeho práce vznikají, nechává prostor pro „odkrývání“ nečekaných momentů, překvapujícího tvarosloví i jiné, alternativní skladebnosti a barevnosti, něčeho, co sám autor nemá zcela pod kontrolou. Tyto vlastnosti děl pak propojuje s volenými námětovými okruhy, jejichž inspiraci nachází v Bibli, v široké oblasti dějin umění, ale také ve sbírkové posedlosti autíčky Matchbox. Série Rozsévači a ženci je parafrází obrazových motivů Vincenta Van Gogha. Tento základní rámec pak doplňuje více či méně přiznanými odkazy na další umělecké díla (Picassova Guernica), autory (Brâncuși, Malevič, suprematismus) či události (Apokalypsa, hlavy 27 českých pánů napíchnuté na hradbách ad.). Samostatným souborem jsou díla tematizující Parní válec jako metaforu Jana Křtitele, který podle Bible „srovnává každou vyvýšeninu a každý pahorek a připravuje tak cestu Ježíši Kristu“. Mladějovský tu vychází mimo jiné z tvarosloví Stanislava Kolíbala, k jehož práci se hlásí jako k důležitému zdroji inspirace a poučení. Dává tu přednost netradičním formátům, kde „vše křivé, přijde narovnat (právě) Jan Křtitel“. Zároveň tím odkazuje na dynamické zkratky baroka a na sochařské dílo básníka formy Hanse Arpa. Výrazné jsou Mladějovského Křitelničky. Dadaisticky kombinují těžko spojitelné kulturní vzorce evropské gotiky a afrických masek. Specifickou formou jsou také reliéfní hlavy reprezentující postavy z Bible a českých dějin.

Práce Veroniky Gabrielové je již od studií navázána na netradiční kresebné postupy, které přirozeně překračují dvourozměrný formát do prostoru, zaplňují ho a „obývají“. Náměty volí autorka často osobní až intimní. Jsou to introspektivní sondy do oblasti prožitků, paměti a vzpomínek (Vzpomínky I-III), které vytvářejí spletitou a neustále rostoucí osobnostní síť. Je to do jisté míry bolestný proces, který se pohybuje mezi tělesnou zkušeností a duchovní proměnou (Zašito). V tomto směru se často odkazuje na dílo britské umělkyně z generace british young artists Tracey Emin. Veronika Gabrielová, stejně jak zmíněná Emin, vstupuje svým dílem do rozhraní sociální pokrytectví, konvencí a společenských předsudků, které ironicky zkoumá na základě různých vztahových rovin (Sweet Dreams). Kladením otázek provokuje, irituje, znejišťuje. Rozkrývá vzorce chování, principy komunikace ale i manipulace a zobecňuje je (Forbidden emotion). Odhaluje a tematizuje komunikační metody znakově redukované a obsahově vyprázdněné prostřednictvím sociálních sítí. Odkazuje na veřejný výprodej intimity a soukromí, které je také jedním z klíčových důsledků všeobecného rozlivu sociálních sítí a „rychlého“ dorozumívání. Poukazuje na všeobecnou akceleraci společnosti, která svým zrychlením rozpouští a podrývá vlastní stabilitu a ve svých rychle se střídajících potřebách vede k prázdnotě, vyprahlosti, otupení a bezduchému, mechanickému konzumu (Void), který nikde nezačíná a nikde nekončí. Jen je tu neustále přítomný a pokouší každého z nás 24 hodin denně.

Kurátorský záměr výstavy sleduje experimentální tendence v rámci nejmladšího umění na příkladu dvou osobitých autorských přístupů. Představeny jsou práce rozmanitých podob a forem z posledních let (kresba, obraz, objekt, instalace, užitné předměty ad.). Cílem je vytvořit dialogické pole, které by mělo vedle ryze estetických kvalit vést návštěvníka také k zamyšlení se nad proměnou stabilního výtvarného tvarosloví a jeho „způsobů materializace“ (čím by měl být dnes artefakt?) v post-informační a post-faktické době. Výstava by měla vtáhnout potenciálního diváka do pohyblivé transformační roviny média kresby a obrazu. Ukázat mu jiný úhel pohledu, který je citlivý k subtilnějším vrstvám reality, nežli je pouhý popis povrchu věcného světa. Totalita malířské iluze se tu rozlamuje a mění se na citlivý referent o „stavu věcí“ viděný konkrétními dvěma autorskými subjekty, jejichž neredukovatelná nezaměnitelnost je zároveň referencí o jedinečnosti každého člověka uprostřed hledání a objevování staronových horizontů poznání.

Petr Vaňous