Je vidění něco jako čtení? V jakém smyslu můžeme oba pojmy chápat a jaké jsou jejich hranice?  Oba umělci vycházejí z úvah o vizuální gramotnosti, aby je pak aplikovali na způsob, jakým vnímají prostředí jim vlastní – město a městskou kulturní krajinu. Pavla Gajdošíková popisuje svůj osobní vztah ke konkrétním místům, používá síto vlastní paměti jako prostředek k redukci nepodstatných informací a kresbu jako médium, kterým zaznamenává ona podstatná rezidua. Jan Pfeiffer se zabývá problematikou nánosů  paměti historické, kterou je město zatíženo, přesyceno. Čerň má v jeho pojetí mnoho významů: doslovně překrývá, maže, pohlcuje povrch předmětů. Dalo by se říci, že potlačuje vizuální vjem, aby jej popsal.   Oba umělci vlastně používají podobnou metodu jako W.J.T. Mitchell, když popisoval charakteristiku vidění na příkladu chlapce, který je od narození slepý. Zabývají se v první linii jakousi dichotomií. Ať už se jedná o problém čistého vizuálního vjemu a vjemu poskvrněného zkušeností, o vidění a čtení, nebo o klasicky vnímaný rozpor mezi formou a obsahem. Nejvíce dráždivá je pro ně ale myšlenka, že není nutné chápat zmíněné pojmy ve vzájemném protikladu. Jinými slovy: forma je sdělením a obrazy jsou čteny. Instalace v Galerii Entrance je současným vyústěním dlouhodobé spolupráce obou umělců, kteří jsou studenty doktorského programu na Katedře výtvarné výchovy, Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Výstava probíhá v rámci celoročního cyklu výstav Galerie Entrance, který je zaměřen na téma uměleckého doktorátu.

Tereza Severová

Galerie Entrance