Malíř Jan Dungel (1951) je vystudovaným biologem, který se brzy po studiích rozhodl pro kariéru výtvarníka. Spolupracoval s divadly, muzikanty i architekty, ale především se věnoval dokumentační činnosti v oblasti ochrany jihoamerické přírody. Dosud ilustroval na sedmdesát knih pro děti, beletrii i knihy populárně naučné, které byly publikovány v mnoha zemích světa. Ukázku z jeho volné malířské tvorby, charakteristické archetypálním viděním krajiny, můžete vidět v brněnské Galerii G13 do 16. února 2025.
Jan Dungel je cestovatelem, ilustrátorem, krajinářem v hlubokém, bytostném založení. Vnímá přírodu jako přirozený zdroj života nejen ve své jedinečnosti, ale hlavně v určité duchovní jednoduchosti. Příroda je chrámem pro usebrání se a přirozenou kontemplaci. Vnímavou bytost postupně osvobozuje a skrze sílu pokory jí nabízí smíření se samotným životem. Jednoduchost a síla tohoto poznání otevírá brány tajemství domorodých kmenů a jejich součinnosti s živoucími přírodními procesy. Jan Dungel měl mnohokrát možnost zakusit těchto tajemství při svém životě a práci mezi jihoamerickými Indiány.
|
Obr. 2. Jan Dungel: Kameny 4, 2019, olej, plátno, 130x180 cm |
Obr. 3. Jan Dungel: Voda, rákos, 2020, olej, plátno, 130x180 cm |
Tato zákonitost má samozřejmě platnost i v našem prostředí. A přestože vnímáme mocnost přírody (džungle) jako něco monumentálně celistvého, nás přesahujícího, případně nebezpečného, tak zprostředkovatelem prožitku, naděje i vlídnosti zůstává výsek tohoto celku, detail. Dungel ve svých malbách nabízí detail jako prožitelný okamžik, transcendující tuto pouhou část celku. Takto estetizovaný detail je v jeho malířském podání pozváním k prožití celku vesmírného. Možností zprostředkovat omezené mysli uchopitelný obraz jednoty. Je v tom mnoho ze znalosti zen-buddhistické filozofie a taoismu. Přirozenosti a opravdovosti života. Skrze malé a prožitelné, otvírá se velké, pochopitelné.
|
Obr. 4. Pohled do instalace výstavy Jana Dungela v galerii G13 v Brně |
A je jedno, zda maluje motiv z naší krajiny, nebo cizí, je-li to voda, kámen, rostliny či igelitové pytlíky v ulicích Londýna. V malbě hledá probleskující světlo okamžiků, až s terapeutickým úmyslem udržet si ony prožitky přítomnosti a přenést je do ateliéru. Téma vody se u Dungela manifestuje jako symbol zrcadlení. Jako paralelní dění a strukturalizace prožitků na hladině mysli. A tak ono zklidnění, kontemplativní rozpoložení umožňuje vnímat rezonance dění mezi „venku a uvnitř“. Prosvětlenost jeho obrazů má v sobě cosi boštíkovského a zároveň kaligrafického. Dochází k jakémusi poměřování hmoty a světla, a to ve prospěch světelných kompozic.
|
Obr. 5. Jan Dungel: Voda 1 - Leknín, 2023, olej, plátno, 120x170 cm |
Obr. 6. Jan Dungel: Voda 2 - Leknín, 2023, olej, plátno, 130x180 cm |
Nanášením a odmazáváním barev, uvědomělým tahem štětce dokáže evokovat principy prodchnuté prožitkem přítomnosti. Až buddhisticky klidným pohledem nahlíží na kámen jako na kámen, ale stejnou měrou opravdovosti na jeho stín. Dochází tak k dematerializaci nejen malířské hmoty, ale též výchozího motivu. Autor sice vypráví o kamenech, krajině a vodě, ale cítíme mnohem větší akcent na jejich světelnou, duchovní povahu. Určité objektivizování malířské plochy a potlačování vlastní malířské individuality, zahalující ji do světla. Dungel malbě přiznává estetický prožitek jako esenciální, leč důsledný fyzický počin odehrávající se v podstatě stvoření, na pomyslné tabuli světla.
Text: Jan Spěváček (kurátorský text)
Foto: Eliška Řezníčková (1,3,5,6), archív autora (2), Jitka Zouharová (4)
