„Za pět hodin…“, řekl si spíš pro sebe než nahlas. Odepnul náramkové hodinky, schoval si je do kapsy a do poloviny předloktí vyhrnul rukávy od košile. Doma mu přišla bílá, tady se při umělém světle tvářila světlezeleně. Nesmí na to zapomenout a před proslovem na vernisáži se dát opět do pořádku. A bude si hlídat čas, aby nenudil už tak dost znuděné účastníky a hlídat si postoj, aby nevypadal na fotkách jako pitomec a hlídat si výraz, aby si citliví umělci nemysleli, že snad není dostatečně nadšen jejich tvorbou.

„Tagže sme tu, šéfe“. Dvoje montérky, plnovousy a na zádech logo. Poslední obraz. Nijak velký, ale dostává se mu zvláštního zacházení a bude viset na neobvyklém místě. Pár metrů nad zemí a k němu od balkonu uvnitř galerie povede skleněná lávka. Kdo si bude chtít prohlédnout tuhle instalaci nazvanou „Zpět“ od jakéhosi holandského Petrse s nevyslovitelným příjmením, který zatím jinak nic oslnivého nevytvořil, bude muset udělat tři čtyři kroky nad prostorem, křečovitě se držet tenkého provazu a poté se v úžasu s pohledem nasměrovaným dolů ponořit do mořské vody. Tak mu to alespoň připadalo, když obraz uviděl poprvé. Naprosto uchvácen se tehdy v rozlišení, co obrazovka pracovního počítače dovolila, do onoho díla doslova potápěl. Námět byl přitom dost banální: v jakési rosolovité vodě plula lidská paže. Zřejmě mužská, podle manžety od košile, která začínala na předloktí a dávala tušit zbytek těla. Od prstů odcházely nepatrné bubliny vzduchu. Vysoko nad tím vším v zelenomodrém vlnění probleskovalo světlo hladiny. Ten pohled mu vzdáleně něco připomínal, snad nějakou podmořskou fotografii nebo scénu z filmu…

Petrsův obraz právě opouští dřevěnou krabici, po zemi se sypou kuličky polystyrénu a šustí fólie. Uviděl ho a začal zrychleně dýchat. Kývl na kurátorku výstavy, jakože: „to je ono, konečně je to tady…“ Žena naznačila, že přijde za pár minut. Po montérkách ani stopy. Zůstal sám ve výstavní hale. On a obraz. Opřený o zeď zdálky vypadal téměř obyčejně. Neškodně. Pocítil však slabý elektrický výboj, který mu přeběhl přes páteř. Nervózně si zbytečným pohybem znovu povyhrnul rukávy a přibližoval se. Hustá zelenomodrá tekutina všech odstínů v černém rámu, živá, přelévající se, snad i trochu syčivá. U spodního okraje pak levitující ruka. Klekl si k obrazu a zkoumal detaily. Točila se mu hlava. Ucítil pach moře a z tváře setřel první kapku. Po chvíli měl mokrá kolena a voda se dál rozlévala po galerii. Fascinovaně bloumal obrazem. Vlny horka střídaly ledové závany. Když se přistihl, jak horečnatě pohybuje rty, rozhodl se utéct. Chtěl vstát, ale příliš se v podřepu předklonil. Ponořil hlavu do vody a při trhavém pohybu mu z náprsní kapsy vypadly hodinky. Rychle se po nich natáhl, převážil se a s nepatrným šplouchnutím se celý potopil. Lekl se a začal s sebou divoce zmítat, marně se pokusil zachytit černého rámu. Ještě nejasně zaslechl hlas kurátorky: „Laskavě tady pořádně vytřete! A do haly potřebuju dva žebříky, za chvíli budeme instalovat ten holandskej obraz.“ Osvětlená hladina byla příliš vysoko. Pomalu klesal, z posledních sil zadržoval dech. Letmo pohlédl na své prsty s bublinami vzduchu a paži bez hodinek s vyhrnutým rukávem nazelenalé košile.


Karolina Válová vystudovala Portugalistiku na FF UK, kde momentálně také učí. Různě po Praze vede kurzy portugalského jazyka. Píše internetové literární a hudební recenze. Založila nekomerční sdružení Projekt LUZ, které pořádá autorská čtení a výtvarné workshopy pro děti.