Počátek 19. století byl dobou, kdy se měnily názory na umění. Romantičtí spisovatelé a básníci se nechávali inspirovat nejrůznějšími novými podněty, nebo fenomény, které byly dříve v umění považovány za bizarní či okrajové. K takovým osobnostem patřil i francouzský romantický básník a prozaik Victor Hugo (1802-1885).

Jak jsme se přesvědčili v předchozím textu, nové impulsy do výtvarného umění přinášeli často lidé z jiných oborů, kteří byli v tomto ohledu svobodnější než výtvarní umělci z povolání. Snad proto, že nemuseli nikomu skládat účty ze své „vedlejší“ činnosti a nebyli ovlivněni školskou výukou, která leckdy brání ve volnosti a experimentování. Není překvapivé, že mezi nimi nalezneme také spisovatele, vždyť ti vytvářejí ve svých textech celé imaginární světy. Victor Hugo kreslil již od dětství podporován otcem i matkou, po které zdědil svůj talent. Jeho učitelé na Collège des Nobles v Madridu u něj zaznamenali výjimečnou vizuální paměť. Hugo se však nezabýval jen vlastní tvorbou, ale sledoval tehdejší výtvarné umění a psal umělecké kritiky. Přátelil se s malíři Achille a Eugène Déveriovými, Louisem Boulangerem a dalšími.   

01Hugo

Obr. 1.  Victor Hugo (1802-1885)
Obr. 2.  Můj osud, 1867, kresba

Hugovo výtvarné dílo je poměrně rozsáhlé. Vytvářel nejen ilustrace ke svým románům, ale zaznamenával kresbou i zážitky ze svých cest. Dochovaly se jeho obrazové vzpomínky na Flandry, nebo na hrady podél Rýna. Většinou kreslil krajinné motivy tužkou přímo na místě, ale později kresby často ještě dopracovával. Jindy kreslil zpaměti, nebo se plně oddal fantazii. Postupně přecházel od „přesných“ záznamů k jemnému až impresionistickému vyjádření. Týká se to například skic ze španělské cesty. K tužce přibyly tuš, inkoust a lavírování a postupně se zrodil výtvarný umělec Hugo. V letech 1848-1851 vlastnil v Paříži ateliér a věnoval se převážně kresbě, zatímco své politické angažmá a psaní upozadil.

Hugovy kresby nezůstaly bez povšimnutí. V roce 1859 je chválil v uměleckém časopise Salon de 1859 Baudelaire, jenž napsal: „... úžasná citlivost, která pulsuje v kresbách Victora Huga jako tajemství v nebi. Mluvím o jeho kresbách čínskou tuší, jelikož je očividné, že v lyrice našeho básníka se skrývá král krajinomalby.“ Baudelaire Hugovi sice přiznal „magnifique imagination“, avšak v závěru svého článku poznamenal, že se ji snažil na celé výstavě marně najít. Postavil tedy proti sobě Huga jako literáta a Huga jako malíře bez fantazie.

02Hugo

Obr. 3.  Pohled na hrad za bouře, 1837, kresba
Obr. 4.  Hrad Vianden, 1871, kresba

Po čtyřech měsících Hugo Baudelairovi odpověděl: „Jsem moc šťasten a velice pyšný na to, co moji přátelé říkají o oněch věcech, které nazývám mé pérové kresby. Šel jsem dokonce tak daleko, že jsem smíchal tužku, uhel, sépii, prach, saze a všechny možné divné mixtury, abych vytvořil alespoň něco přibližného, co mám před očima či přesněji ve smyslech. Mezi dvěma slokami mě to baví.“ Z jeho dopisu vyplývá, že pochvalu jako kreslíř přijímá, ale že chce být v první řadě oslavován jako lyrik a romanopisec. Význam svých kreseb snižuje na pouhé hrátky, kterými si vyplňuje čas při odpočinku mezi důležitějšími pracemi.

Po převratu provedeném Napoleonem III. musel Hugo opustit Francii. S odchodem ze země se mění i jeho způsob tvorby. Již nemá potřebu vytvářet „umělecká díla“ a kresba se mu stává více cestou než cílem. Seznamuje se totiž se spiritisty, účastní se jejich seancí a prostřednictvím kresby se vydává k neznámým bytostem z utajených světů. V této době uvolňuje svůj rukopis a zabývá se náhodnými formami, skvrnami, skládáním papírové podložky pojednané barvou, stříháním a otiskováním různých látek na papír či rozmýváním barvy. Pod vlivem spiritistických seancích spatřuje ve skvrnách projev skrytých sil. V exilu zůstává až do roku 1870, kdy je Francie poražena pruskými vojsky a Napoleon III. přinucen k abdikaci.

03Hugo

Obr. 5.  Fantastický hrad za soumraku, 1857, kresba
Obr. 6.  Stěhování ostrova, 1870, abstraktní kresba

Hugo tvoří lavírované kresby a akvarely, jejichž téma ustupuje do pozadí. Zajímá se o atmosférické jevy a krajinné motivy pozvolna přecházejí k abstraktnímu výrazu. Například v lavírovaných kresbách s tématem moře již nenajdeme žádný záchytný bod pro oko diváka. Za takové práce by se nemusel stydět o několik desítek let později ani sám Kandinsky. Některé kresby Hugo již koncipoval jako nepředmětné. Týká se to především skvrn, které dále neinterpretoval, otisků a symetrických kreseb, podobných těm Kernerovým či pozdějším skvrnám z Rorschachova testu. Na Huga pravděpodobně zapůsobil i Leonardo da Vinci, který byl pro romantické umělce důležitou inspirací svým návodem, jak podnítit obraznost pomocí zdí, oblaků a dalších nesourodých ploch. Jak doložili historikové umění Karl-Ludwig Hofmann a Christmut Praeger Hugova pozůstalost čítá přes 3000 kreseb, což je bezpochyby pozoruhodný počet pro někoho, kdo se uměním zabýval jen „okrajově“.

Ve spojitosti s dílem Victora Huga můžeme sledovat proces, vedoucí k uznání poloautomatických postupů jako legitimní umělecké metody. Pro akademicky orientovaný svět umění však zůstaly Hugovy kresby na dlouhou dobu něčím nesrozumitelným. Jejich radikalitu ocenila až skupina surrealistických umělců. Začátkem třicátých let je objevili André Breton a Paul Eluard u malířky Valentine Hugové, provdané za Jeana Huga. Breton pak v textu LʼArt Magique oslavil Huga jako výtvarného předchůdce surrealismu. Je nepochybné, že Victor Hugo svým kreslířským dílem také o několik desítek let předjímal abstraktní tendence dvacátého století.

Autorka: Eva Čapková