S blížícím se termínem dokončení katedrály Sagrada Família vrcholí ve španělské Barceloně intenzivní stavební ruch. Kontroverzní dílo katalánského architekta Antoniho Gaudího, které bylo v minulosti spíše terčem kritiky a ostouzení, se stává předmětem obdivu a fascinace. V čem spočívá hodnota této unikátní sakrální stavby a jaký je význam Gaudího uměleckého odkazu?
V poslední čtvrtině 19. století si industrializace a rychlý růst obyvatelstva Barcelony vyžádaly nový urbanizační plán hlavního katalánského města. Do plánů na modernizaci a rozšíření města se zapojil též Spolek ctitelů sv. Josefa se záměrem postavit nový chrám zasvěcený Sv. Rodině. Původní idea Spolku – vybudovat repliku renesanční baziliky della Santa Casa v italském Loretu – byla opuštěna ve prospěch stavby katedrály v tehdy obvyklém neogotickém stylu. Roku 1882 byl položen základní kámen ke stavbě podle plánů diecézního architekta Francisca de Paula del Villar. Již následujícího roku však del Villar na vedení stavby rezignoval a za jeho nástupce byl vybrán tehdy 31-letý architekt Antoni Gaudí i Cornet, pro nějž se Sagrada Família stala osudovým životním dílem i trvale platným uměleckým odkazem. Tomuto projektu zasvětil 43 let svého života, z něhož závěrečných 12 roků věnoval výhradně vedení stavby katedrály.
Obr. 2. Antoni Gaudí i Cornet (1852-1926) |
Obr. 3. Katedrála Sagrada Família, 1957 |
Podle původní smlouvy měl Gaudí pouze realizovat Villarův neogotický projekt. Postupem času však získal u členů Spolku důvěru, která mu umožnila projekt radikálně přepracovat. Trojlodní katedrálu s jednolodním transeptem a věncem chórových kaplí změnil na pětilodní chrám s trojlodním transeptem a zcela inovativním vertikálním uspořádáním hmoty. Mohutnou věž v hlavním průčelí chrámu nahradila dominantní věž nad křížením, doprovázená čtveřicí štíhlých věží po stranách a další impozantní věží nad presbytářem. Úroveň terénu odpovídá ostrému předělu ve stavebním stylu katedrály: nad křížovou klenbou neogotické krypty vyrůstá hmota vertikálně gradované stavby stylově nezařaditelného charakteru. Navzdory zásadní proměně zůstalo zachováno členění katedrálního prostoru do tradičních funkčních jednotek: presbytář, věnec chórových kaplí, hlavní loď, transept, předsíně tří vstupních průčelí orientovaných do tří světových stran.
Obr. 4. Katedrála Sagrada Família, závěr s věncem kaplí |
Obr. 5. Katedrála Sagrada Família, sakristie a průčelí Ukřižování |
Bezprostřední okolí chrámu uzavřel Gaudí křížovou chodbou na půdorysu obdélníka o rozměru 115x82 m, kam umístil relativně samostatné objekty sakristií a kaplí. Křížová chodba tvoří současně zvukovou bariéru, izolující chrám od ruchu velkoměsta. Nový Gaudího projekt byl založen na univerzálním délkovém modulu M=7.5 metru, který určuje horizontální i vertikální rozměry hlavních stavebních jednotek katedrály. Platí, že šířka bočních lodí je 1M=7.5 metru, šířka hlavní lodi a šířka transeptu je 2M=15 metrů. Šířka presbytáře a výška bočních lodí činí 4M=30 metrů. Výška hlavní lodi a výška transeptu je shodně 6M=45 metrů. Výška klenby v křížení obnáší 8M=60 metrů a klenby v presbytáři 10M=75 metrů. Z těchto údajů je zřejmé, jak výrazně architekt akcentoval vertikální vývin stavby. Konečně vnitřní délka transeptu činí 8M=60 metrů a vnitřní délka katedrály v hlavní ose 12M=90 metrů.
Proporce stavby však představují pouze formu – architektonické schéma, do něhož je vsazeno originální tektonické řešení, které je Gaudího osobním vkladem do dějin světové architektury. Jeho podstatou je unikátní vnitřní opěrný systém, jehož hlavní sloupy se ve výšce 15, resp. 22 metrů počínají větvit podobně jako kmen stromu do šikmých sloupů. Hmotnost klenby se přenáší výhradně na sloupy, jejichž mírně šikmé osy odvádějí šikmé tlaky přímo do základů. Převedení klenební tíže na silové výslednice ve směru šikmých sloupů napomáhá novátorská konstrukce klenby, skládající se z rotačních hyperboloidů (ve funkci klenebních světlíků), vzájemně propojených zborcenými parabolickými plochami. V důsledku inovativní koncepce vnitřní opěrné soustavy a klenby se monumentální chrám katedrálního typu objede bez systému vnějších opěrných oblouků a pilířů. To neznamená nic menšího než konstatování faktu, že sedm století po vzniku gotiky dokázal Antoni Gaudí geniálně reformovat její hlavní tektonický princip.
Obr. 6. Katedrála Sagrada Família, pohled na klenbu a systém nosných sloupů |
Poté, co v roce 1893 dokončil obvodové stěny presbytáře s věncem kaplí a fiálami, soustředil Gaudí většinu sil a prostředků na realizaci průčelí Narození. Pro každé ze tří vstupních průčelí katedrály (Narození, Ukřižování a Slávy) vyprojektoval individuální řešení. Jednotícím prvkem mezi nimi se staly tři čtveřice subtilních zvonic, které tvarem své horní části evokují kukuřičný klas. Každá z těchto kolem 100 metrů vysokých a velmi štíhlých pískovcových věží je zasvěcena jednomu z dvanácti apoštolů. Celé průčelí Narození, zejména tři portály s tympanony, ale i stěny zvonic, je pokryto velkolepou a kvalitní sochařskou výzdobou, zahrnující biblické výjevy jako Zvěstování, Sňatek Panny Marie a sv. Josefa, Narození Páně, Útěk do Egypta, Dvanáctiletý Ježíš v chrámu, dále skupiny králů, pastýřů, hrajících a zpívajících andělů a početné symbolické a dekorativní motivy. Na jejím vzniku se podíleli pod Gaudího vedením sochaři Carles Mani, Llorenc Matamala a Joan Matamala, po architektově smrti Etsuro Sotoo a další umělci.
Obr. 7. Katedrála Sagrada Família, průčelí Narození, tympanon středního portálu se sousoším Korunovace Panny Marie |
Obr. 8. Katedrála Sagrada Família, průčelí Narození, archivolta středního portálu se sousoším Narození Páně |
Pro zastřešení dvou sakristií navrhl Gaudí vzdušné dvanáctiboké helmice, jež sestávají z parabolických ploch sbíhajících se ve společném vrcholu. Analogický postup použil při projektování dvou hlavních výškových dominant: 172.5 metrů vysoké věže Ježíše Krista nad křížením a 138-metrové věže Panny Marie nad presbytářem. Obě věže jsou technologickým zázrakem, neboť veškerá jejich tíha spočívá výhradně na nosném systému vnitřních sloupů. Totéž platí o čtyřech štíhlých věžích, které obklopují věž Ježíše Krista a jsou zasvěceny čtyřem evangelistům – svatému Matouši, Markovi, Lukáši a Janovi. Každá z dvanácti subtilních zvonic, jež se zvedají ve čtyřčlenných skupinách nad průčelími Narození, Ukřižování a Slávy, má za patrona jednoho z biblických apoštolů. Ke stranám hlavního průčelí Slávy přiléhá zleva křestní a zprava zpovědní kaple. Po stranách presbytáře se nacházejí dvě symetrické sakristie a v jeho ose je do křížové chodby vložena kaple Nanebevzetí Panny Marie.
Obr. 9. Katedrála Sagrada Família, průčelí Ukřižování |
Obr. 10. Katedrála Sagrada Família, výstavba dvou centrálních věží |
V červnu 1926 byl Antoni Gaudí pochován v kryptě katedrály, poté co zemřel na následky nehody, při níž byl na ulici stržen tramvají. Jeho žák architekt Domènec Sugrañes převzal vedení stavby a dokončil průčelí Narození. Na začátku španělské občanské války byl v roce 1936 vypleněn ateliér v kryptě chrámu, originály Gaudího plánů spáleny a sádrové modely poničeny. Občanská válka přerušila stavbu až do roku 1954, kdy započaly práce na průčelí Ukřižování. Jeho výzdobou byl pověřen významný katalánský sochař Josep Maria Subirachs. Obnovená stavba je vedena s maximálním respektem k původnímu Gaudího projektu. Po sklenutí hlavní lodi byl rozestavěný chrám vysvěcen roku 2010 papežem Benediktem XVI., což umožnilo zahájení pravidelných bohoslužeb. Dokončení hlavních stavebních prací je plánováno rok 2026, na nějž připadne sté výročí architektova úmrtí.
Chrám Sagrada Família je manifestací radikálně nového architektonického stylu, který je brilantní syntézou několika principů, vycházejících z morfologie živé přírody, z čisté geometrie křivek a kvadratických ploch, gotické architektury, mezinárodní secese a katalánského lidového stavitelství. Aby realizoval svou ideální představu o nové architektuře, musel být Gaudí nejen projektantem-vizionářem, ale též brilantním statikem a stavebním technologem, mistrně ovládajícím jak tradiční stavební postupy a materiály (tesané pískovcové kvádry, vrstvené tenké cihly, trencadés – katalánská mozaika z glazované keramiky), tak ve své době novátorské technologie (konstrukce z přepjatého betonu, parabolické oblouky, kvadratické zborcené plochy). Nelze opomenout ani do detailu promyšlenou ikonografickou koncepci chrámu, kterou umocňuje sofistikovaná světelná a barevná symbolika. Celý projekt pak dovršuje největší objev Gaudího jasnozřivého génia – unikátní nosný systém větvících se vnitřních sloupů.
Obr. 11. Katedrála Sagrada Família, průhled hlavní lodí k presbytáři |
Obr. 12. Katedrála Sagrada Família, baldachýn s krucifixem |
Jako každý velký mimořádný čin, radikálně překračující konvence myšlení, cítění a vkusu své doby, se stalo Gaudího dílo předmětem prudkých kontroverzí. Bohužel, nejsilněji zaznívaly hlasy těch, kteří nedokázali nahlédnout vnitřní principy určující jeho podstatu a tím méně byli schopni rozpoznat jeho uměleckou hodnotu. Dílo, které se vymykalo jejich duševnímu obzoru, je provokovalo a uráželo. Proto pokládali takřka za svou společenskou povinnost jej kritizovat – způsobem většinou neodůvodněným a nekompetentním – případně požadovat zastavení projektu. Navíc Gaudího přirozená a autentická religiozita, odrážející se v jeho osobních postojích i v tvorbě, iritovala některé militantní ateisty a provokovala je k nedůstojným výrokům a nepředloženostem. Za všechny uveďme spisovatele George Orwella, který vyjádřil lítost nad tím, že katalánští anarchisté katedrálu nevyhodili do vzduchu, “když měli tu možnost”.
Z dnešního pohledu je ovšem zřejmé, že Gaudího odpůrci a hanobitelé svou historickou při o budování chrámu definitivně prohráli. Dovolím si dokonce tvrdit, že započala pozvolná rehabilitace Gaudího uměleckého odkazu, který bude v teprve tomto století plně pochopen a doceněn. V době vrcholících stavebních prací teď hrozí katedrále nebezpečí spíše v podobě masívních nájezdů konzumních turistů, pro něž se barcelonská Sagrada Família dostala spolu s benátským náměstím sv. Marka, pařížskou Eiffelovou věží a newyorskou sochou Svobody na seznam “povinně” navštěvovaných turistických atrakcí. Tento nevyhnutelný důsledek konzumní doby však neubírá nic na prorocké velikosti a kulturně-historickém významu díla Antoniho Gaudího, architekta, myslitele a vizionáře, který chrám Sagrada Família nechápal jako poslední katedrálu dějin, ale jako první katedrálu nového věku.
Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: Wikipedia (1-7,9-12), www.sagradafamilia.org (8)