Surrealismus a politika

Ve třicátých letech 20. století byl surrealismus nejen nejvlivnějším uměleckým směrem ve Francii, ale mezinárodním hnutím se širokým dosahem. Surrealismus je spojován především s výtvarným uměním a literaturou, aktivity jeho stoupenců však tyto hranice mnohdy překračovaly. Osudy surrealistů a jejich angažmá ve světě politiky přibližuje výstava Ale žít zde? Ne děkuji: Surrealismus a antifašismus, která probíhá v mnichovském Lenbachhausu do 2. března 2025. 

„Od samotného svého vzniku ve 20. letech dvacátého století surrealisté odsuzovali evropskou koloniální politiku, později sdíleli odpor k šířícímu se fašismu, bojovali ve španělské občanské válce, vyzývali vojáky wehrmachtu k sabotážím, byli internováni a pronásledováni, někteří uprchli z Evropy a někteří padli ve válce. Psali poezii, dekonstruovali údajně racionální jazyk v údajně racionálním světě, pracovali na obrazech a kolektivních kresbách, fotografovali a kolážovali, realizovali výstavy. Odmítali „patetický“ imaginární svět každodenní politiky“, říkají autoři výstavy.

Nástup fašismu v Evropě stejně jako světové a koloniální války ovlivňovaly surrealistické hnutí a často je přinutily vydat se nepředvídanými cestami. Tato situace zároveň vedla k překvapivým setkáním a mezinárodní solidaritě, jejíž spojovací linie se táhly od Prahy po Coyoacán v Mexico City, od Káhiry po republikánské Španělsko, od Marseille po Fort-de-France na Martiniku, od Paříže po Chicago a zpět. Surrealistický způsob myšlení se manifestoval na mnoha místech světa současně. Výstava proto není koncipována jako lineární vyprávění, ale je strukturována do několika tematických oddílů. Jejím cílem je „vizualizovat surrealismus jako kontroverzní a mezinárodně propojené hnutí, jak jej chápali jeho čelní představitelé“. Součástí výstavy jsou malby, kresby, fotografie, dekalky, knižní díla a grafické práce.

Hned u vstupu do výstavního prostoru se návštěvník ocitá konfrontován se Strašidly v Praze, čímž se připomíná „protikapitalistické a protifašistické nastavení“ pražských surrealistických umělců. Zatímco spojitost českého a francouzského surrealismu je pro české publikum jednoznačná, není samozřejmostí pro návštěvníky z jiných zemí včetně Německa. Výstava jim představuje zejména dva z největších českých surrealistů – Štyrského a Toyen, kteří jsou zastoupeni hned několika malbami. K vidění jsou též fotografiky Jindřicha Heislera ze série De la même farine z roku 1944 nebo černobílé fotografie cyklu Z Kasemat spánku, které vytvořili v roce 1940 Heisler a Toyen jako obrazový doprovod k stejnojmenné Heislerově básnické sbírce. Další z českých surrealistů na výstavě uvedeni nejsou.

Výstava prezentuje především malířské a fotografické práce. Představeny jsou fotografky Claude Cahun, Dora Maar či Kati Horna, která společně s Wolfem Hamburgerem vytvořila v roce 1936 fotografický cyklus Hitlerovo vejce, nebo Lee Miller, která byla jednou z mála válečných fotoreportérek. Těžiště expozice leží ve dvacátých, třicátých a čtyřicátých letech s přesahy do let poválečných. Novější umělecká díla nebo práce současné zde nenajdeme, protože kurátoři pojímají surrealismus jako historický fenomén. Vedle zmíněných prací z české produkce je prezentována také doprovodná publikace S.V.U. Mánes k výstavě Umění republikánského Španělska, která se konala v Praze v roce 1946, a kniha Španělsku, soubor statí, poezie, kreseb, který vydal Výbor pro pomoc demokratickému Španělsku v roce 1937.

Bohužel, čelní představitelé surrealistického hnutí, jako Paul Éluard a Louis Aragon, nenašli odvahu projevit ve vztahu k sovětskému stalinismu adekvátně kritický postoj jako v případě fašismu. To způsobilo rozkol v pařížské surrealistické skupině po zločinných moskevských procesech. Výrazný prostor věnuje expozice dění v Německu, kde politická situace přiměla mnohé umělce k emigraci, zejména do Francie. Avšak v roce 1940 byli umělci německé národnosti ve Francii uvězněni jako nepřátelské osoby. V mužském táboře v Les Milles v blízkosti Aix-en-Provence se setkali Max Ernst, Hans Bellmer, Wols nebo Lion Feuchtwanger.

Egyptská surrealistická skupina Art et Linerté vyjádřila solidaritu s fašismem pronásledovanými umělci v manifestu Vive l'art Dégénéré!, kde pojem “zvrhlé umění” interpretovala jako určité vyznamenání.  Výstava připomíná také angažmá mexického generálního konzula v Marseille, který v letech války vydal asi 40 000 lidem mexické vízum. Ciudad de México se tak stalo jedním z hlavních center exulantů. Pařili mezi ně Anna Seghers, Leonora Carrington, Remedios Varo, Wolfgang Paalen nebo Kati Horna.

Vedle nám spíše neznámých jmen umělců z Egypta, Mexika či Španělska najdeme mezi vystavenými díly práce klasiků surrealismu, jako jsou Max Ernst, Dora Maar, Roberto Matta, Wolfgang Paalen, René Magrite, Yves Tanguy a Pablo Picasso. Každý z nich je zastoupen více pracemi, mezi nimiž jsou četné zahraniční zápůjčky, zejména z Francie. Divála jistě potěší díla Wolse, Andrého Massona a Victora Braunera, které jsou jinak k vidění velice zřídka.

Autoři výstavy Stephanie Weber, Adrian Djukić a Karin Althaus položili důraz na uvedení surrealismu do společenského kontextu. Na jedné straně přibližují politické angažmá a osudy jednotlivých osobností, na straně druhé vytvářejí ucelenější obraz hnutí, zahrnující jeho ohniska napříč kontinenty. Výstavu v Lenbachhausu pojímají jako pokus o revizi dosud úzce vymezeného a politicky banalizovaného surrealistického kánonu a novou odpověď na otázku Co je to surrealismus? V tomto případě se jedná o příběh odboje a vzpoury, pronásledování a exilu, tedy boje za svobodu.

Text: Eva Čapková
Foto: Lenbachhaus

• surrealismus
• Lenbachhaus
• Toyen