Na přelomu let 2024 a 2025 pořádalo Uměleckohistorické muzeum ve Vídni výstavu Rembrandt – Hoogstraten. Barva a iluze. Jejím záměrem bylo konfrontovat dílo proslulého mistra holandské barokní malby s tvorbou jeho žáka Samuela van Hoogstratena a zároveň vyzvednout úsilí obou umělců o věrné zachycení reality, stupňující se až k iluzivnímu zobrazení. Co je realita a co je iluze? Co je skutečnost, která se ukrývá za oponou?
Již za svého života dosáhl Rembrandt van Rijn (1606–1669) většího obdivu a uznání než kdokoli z jeho holandských současníků. Jeho výjimečný talent a technická virtuozita se projevily v malbě náboženské, historické i portrétní, v alegoriích, zátiších i krajinomalbě. Vedle vysoce ceněných psychologizujících portrétů zanechal i početný soubor autoportrétů, které jsou svědectvím o jeho životním osudu. Jeho podobu v období na vrcholu sil dokládá Autoportrét s kloboukem a dvěma náhrdelníky (1642-43), ve stáří potom Autoportrét s paletou a štětcem z roku 1665. Také Samuel van Hoogstraten (1627–1678) se jako pravý žák svého mistrave vlastních podobiznách sebevědomě inscenoval. K jeho raným pracím patří Autoportrétz let 1642-43, tedy z doby, kdy vstoupil jako učedník do mistrovy dílny. Pravděpodobně to byl právě Rembrandt, kdo opravoval na kresbě obrysy pravé paže a ramene.
Obr. 2. Rembrandt van Rijn: Autoportrét s paletou a holí, kolem 1665, olej, plátno |
Obr. 3. Samuel van Hoogstraten: Autoportrét, 1645, olej, dřevo |
V případě Rembrandtovy Dívky v rámu z roku 1641, která se stala ústředním obrazem vídeňské výstavy, nejde pravděpodobně o portrét, ale o takzvanou tronii, oblíbený žánr v holandské barokní malbě. Znázorněná figura zde nepředstavuje reálnou osobu, ale určitý lidský typ. Postavy v tronii jsou často oděny v historických kostýmech jako právě v tomto případě. Mladá dívka se lehce naklání dopředu, jakoby ven z obrazu. Její ruce se dotýkají namalovaného rámu a zanechávají na něm stíny. Stejně tak se v rámu odrážejí i barvy kostýmu. Spolu s hlavou dívky se lehce naklánějí i její náušnice. Tyto subtilní detaily podporují iluzi, které chtěl malíř dosáhnout, totiž setření hranic mezi uměním a realitou.
Rembrandtovy iluzionistické postupy ovlivnily i Samuela van Hoogstratena, jak dokazuje srovnání Dívky v rámu s obrazem Mladá žena u otevřených dveří z roku 1645. Van Hoogstraten zde využil trojúhelníkovou kompozici a četné iluzionistické efekty, zejména při zobrazení ženiných rukou. Její postava je stejně jako Rembrandtova dívka lehce nakloněna, své ruce však neopírá o iluzivní rám, ale o nízká dvířka. Van Hoogstraten zde použil metody houldingu, při níž lze navzdory malé hloubce prostoru dosáhnout prostorové iluze. Rembrandt si v takových případech kromě kontrastu světla a stínu pomáhal různými bariérami v popředí, jako jsou okenní rámy. V konfrontaci obou obrazů působí Rembrandtova dívka přirozeněji a věrohodněji než van Hoogstratenova žena.
Obr. 4. Konfrontace van Hoogstratenovy Mladé ženy u otevřených dveří (1645, vlevo) a Rembrandtovy Dívky v rámu (1641, vpravo) |
S Rembrandtovým obrazem Dívka v okně (1665) se pojí anekdota, kterou vyprávěl umělecký kritik a bývalý majitel obrazu Roger de Piles. Rembrandt prý prezentoval obraz za oknem svého ateliéru s úmyslem napálit či přesvědčit kolemjdoucí, že se jedná o skutečnou ženu. Tentokrát malíř opřel ruce dívky na okenní parapet, který však koncipoval diagonálně, a využil perspektivní zkratku. Optickou iluzi nacházíme také v obraze s názvem Mladá žena v posteli (Sára čeká Tobiáše) z roku 1647, který pravděpodobně nebyl dříve rámován. Údajně se jedná o scénu ze svatební noci. Sára odtahuje závěs před postelí a sleduje svého muže Tobiáše, jak bojuje s démonem, který již zabil sedm předchozích jejích novomanželů. Závěs však jako by nevisel jen před Sářinou postelí, ale i před obrazem samotným. V záhybech bílého ložního prádla Rembrandt ukryl svou signaturu.
Obr. 5. Rembrandt van Rijn: Mladá žena v posteli (Sára čekající Tobiáše), 1647, olej, plátno |
Obr. 6. Rembrandt van Rijn: Saskia van Uylenburgh v arkadském kostýmu, 1635, olej, plátno |
Závěs použil Rembrandt pravděpodobně poprvé již ve svém díle Svatá rodina z roku 1646. Evokoval tak antickou legendu, která byla v 17. století velice populární. Vypráví o soutěži mezi malíři Parrhasiosem a Zeuxisem o nejdokonalejší obraz. Zeuxis namaloval hroznové víno tak přesvědčivě, že se k obrazu slétali hladoví ptáci. Zeuxis si byl jist svým vítězstvím a vyzval Parrhasiose, aby mu ukázal svůj obraz, který byl dosud zahalen látkou. Avšak závěs byl, jak se ukázalo, namalovaný. Parrhasios tedy triumfoval, protože dokázal oklamat nejen ptáky, ale i velkého malíře. Rembrandt si ve svých dílech pohrává nejen s touto legendou, ale i sholandským zvykem zahalovat vzácné obrazy tkaninami.
Samuel van Hoogstraten se projevil jako skvělý mistr trompe-l’œil(iluzivní malby) v zátiších, která vytvářel po odchodu z Rembrandtovy dílny. Například na Zátiší z roku 1655 visí na dveřích od skříně utěrka, kartáč na prach a další věci. Při podrobnějším pohledu zjistíme, že látka zakrývá čestnou medaili, kterou umělec získal na vídeňském dvoře od císaře Ferdinanda III. Medaili pak zobrazoval na mnoha svých malbách jako osvědčení kvality své práce. Na Zátiší z let 1666-78 ji najdeme spolu s asi dvaceti dalšími předměty, které se vztahují k osobě umělce a navzdory zdánlivé nahodilosti jsou promyšleně komponovány. Vedle medaile zde vidíme část oslavné básně na van Hoogstratena, pero, pečetidlo, nůžky a ruličku papíru, které jej charakterizují jako intelektuála. Brýle se pak vztahují ke všemu optickému, včetně optické iluze, kterou umělec prezentuje. Autoři výstavy proto označují tento obraz za van Hoogstratenův „skrytý autoportrét“.
Obr. 7. Samuel van Hoogstraten: Zátiší, (1666-78), olej, plátno |
Obr. 8. Rembrandt van Rijn: Kázání Jana Křtitele, 1634-35, olej, plátno na dřevě |
Jedním z cílů vídeňské výstavy bylo představit Rembrandta a van Hoogstratena jako vynikající umělecké osobnosti v oblasti barokního iluzionismu. Výběr přibližně 60 děl dokumentoval jejich inovativní experimenty s barvou, světlem a stínem, stejně jako jejich schopnost vytvářet zdání reality. Zřejmý je i záměr vyzvednout v tomto kontextu dílo ambiciózního a na vídeňském dvoře úspěšného Samuela van Hoogstratena. Projekt byl realizován ve spolupráci s muzeem Het Rembrandthuis v Amsterdamu, které připravuje k 1. únoru 2025 první monografickou výstavu věnovanou tomuto umělci. V přímé konfrontaci však tvorba žáka nevyznívá tak přesvědčivě jako dílo jeho mistra. Tam, kde u Rembrandta pulsuje život, zůstává van Hoogstraten přes veškerou malířskou zdatnost a virtuozitu pouze na povrchu skutečnosti. Jeho perfekcionismus, zaměřující se na každý sebemenší detail malby, postrádá uvěřitelnost a živost.
Text: Eva Čapková
Foto: Kunsthistorisches Museum Wien