Výstava První a poslední představuje tvorbu dlouhé řady českých umělců od Josefa Mánesa přes Antonína Chittussiho, Jakuba Schikanedera, Antonína Slavíčka a Emila Fillu až k současným autorům, a to v konfrontaci jednoho raného s jedním pozdním dílem od každého umělce. Návštěvu výstavy v Galerii Kooperativy si můžete naplánovat na některý z volných dnů v závěru roku, anebo, odpočíváte-li o svátcích mimo Prahu, odložit na začátek nového roku, nejdéle do 31. ledna 2025.
Jádro expozice v Galerii Kooperativy tvoří díla české realistické a impresionistické malby, doplněná o výběr z prací modernistů a současných umělců. Na diváka zde čekají plátna nezpochybnitelných klasiků české malby 19. a 20. století, jakými jsou Josef Mánes, Adolf Kosárek, Jaroslav Čermák, Josef Mařák, Antonín Chittussi, Václav Brožík, Jakub Schikaneder, Václav Radimský či Antonín Slavíček. Prezentovány jsou rovněž práce představitelů klasické české moderny (Emil Filla, Antonín Procházka, Vincenc Beneš, Václav Špála) a výběr ze současné tvorby (Jiří Kaloč, Vojtěch Adamec, Markéta Jírová, Xénia Hoffmeisterová, Ivan Exner, Jan Pištěk). Sochařské části expozice dominují díla Jaroslava Horejce, čelního představitele naší secesní a neoklasicistní plastiky, doprovázená ukázkami současného české sochařství (Stanislav Hanzík, Ladislav Janouch, Vojtěch Malaník, Stefan Milkov, Jaroslav Róna).
|
Obr. 2. Adolf Kosárek: Hřbitov, 1850, olej, plátno |
Obr. 3. Adolf Kosárek: Zimní večer, 1859, olej, plátno |
Název První a poslední je třeba chápat nikoli doslovně, ale spíše jako konfrontaci dvou děl, z nichž jedno charakterizuje ranou a druhé pozdní tvorbu umělce. Tvůrčí vývoj jedince závisí nejen na síle talentu, ale též na mnoha dalších faktorech: kvalitě uměleckého vzdělání, míře ovlivnění tvorbou současníků, morálních vlastnostech, psychickém stavu, existenčních a sociálních podmínkách. V neposlední řadě i na délce života, která je pro dobu individuálního uměleckého vývoje určující. Osud však neměří spravedlivě, ať již se jedná o míru talentu, anebo délku života. Malíř Josef Liesler se dožil 92 let, Ludvík Kuba 93 let, Vincenc Beneš 96 let, stejně jako Jan Bauch a sochař Jaroslav Horejc. Naproti tomu Otakaru Lebedovi bylo dopřáno pouhých 23 roků života, Jindřichu Pruchovi 27 roků a Adolfu Kosárkovi 29 roků. Časový interval mezi vznikem prvního a posledního díla je u jednoho pouhých pár let, u jiného plných šest či sedm desetiletí.
|
Obr. 4. Jaroslav Horejc: Orfeus, 1908 |
Obr. 5. Jaroslav Horejc: Madona s Ježíškem, 1958 |
Dynamika tvůrčího vývoje však více než na délce života závisí na umělcově naturelu. Bylo by snadné uvést řadu příkladů, kdy jeden autor prošel během pár let mnohem dramatičtějším vývojem než jiný za půl století dlouhou uměleckou dráhu. Konfrontace “prvního” a “posledního” díla má dobrý smysl zejména tehdy, jestliže sledujeme proměnu individuálního stylu během umělcova života. Ovšem i takto upřesněný záměr vyvolává otázky. Vývoj moderního umění určitě neprobíhá lineárně a totéž platí o individuální tvorbě umělců: její vývoj zahrnuje často zpětný pohyb, reminiscence a návraty. Navíc se někdy v jedné etapě umělcova vývoje prolíná více stylových vrstev a potom je obtížné určit, která z nich je pro danou fázi charakteristická. Možná by bylo produktivnější zaměřit kurátorskou koncepci na samotný fenomén proměny individuálního stylu bez ohledu na chronologii díla.
|
Obr. 6. Antonín Hudeček: Letní den, 1895, olej, plátno |
Obr. 7. Antonín Hudeček: Říční břeh, 1934, olej, plátno |
Problematičnost zvolené koncepce lze dobře demonstrovat na příkladu kubistické malby. Vedle předčasně zemřelého Bohumila Kubišty patřili k hlavním protagonistům českého kubismu čtyři z vystavených autorů: Emil Filla, Antonín Procházka, Vincenc Beneš a Otakar Kubín. Všichni tito generační vrstevníci (a členové modernistické výtvarné skupiny Osma) prošli v mládí obdobím kubismu, od nějž se později radikálně odklonili k tvorbě neoklasicistní povahy. Tento zásadní vývojový zlom však vybraná díla v žádném z uvedených případů nedokládají. Kubistické Zátiší z roku 1947, které zastupuje pozdní tvorbu Emila Filly, navozuje paradoxní dojem, že autorův vývoj se kubismem uzavírá. Ve skutečnosti však pozdní Fillovu tvorbu charakterizují realisticky pojednané krajiny Českého středohoří, které umělec tvořil od roku 1946, kdy získal do užívání ateliér na zámku v Peruci.
|
Obr. 8. Josef Liesler: Dívčí hlava, 1940, olej na lepence |
Obr. 9. Josef Liesler: Kosmická konstrukce, 2001, olej na desce |
Na druhé straně rozumím důvodu, proč se kurátoři Michael Zachař a Ivan Exner při koncipování výstavy přidrželi chronologického hlediska. Posláním tematických výstav v Galerii Kooperativy je totiž představení určitého průřezu sbírkou Pojišťovny Kooperativa, vedeného vždy z jiného úhlu pohledu. Podstatnou část této sbírky tvoří díla představitelů české realistické a impresionistické malby z období mezi polovinou 19. a polovinou 20. století. Je nutno připustit, že tvorba většiny těchto umělců neprošla kromě běžných stylových nuancí žádným výrazným zlomem, k němuž by bylo snadné pozornost laického milovníka umění připoutat. Skupina modernistů představuje v tomto ohledu spíše výjimku a v případě dosud tvořících autorů je na podobnou bilanci ještě brzy. Nepochybně však platí, že výstava První a poslední, podobně jako předchozí projekty Galerie Kooperativy, potěší každého milovníka inspirovaného a profesně poctivého výtvarného umění.
Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: Galerie Kooperativy
