Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích připravila výstavu z díla Milivoje Husáka, výjimečné a dosud neprávem opomíjené osobnosti naší současné malby. Výstavu Dvojí tělo, která představuje rozsahem limitovaný, ale velmi kvalitně koncipovaný průřez umělcovou tvorbou posledních čtyřiceti let, můžete navštívit do neděle 26. ledna 2025.
Název Dvojí tělo odkazuje k dvojdomé povaze tvorby Milivoje Husáka, ustavičnému napětí mezi zemí a nebem, tmou a světlem, tíží a lehkostí, principem hmotným a duchovním, které vychází ze samotné podstaty člověka a je důsledkem jeho věčné a neuhasitelné touhy po transcendenci. Pro Milivoje Husáka je tato polarita zvláště charakteristická, neboť různé podoby jejích projevů lze odhalit ve všech stylových a časových vrstvách díla. Ostatně Aleš Filip, znalec umělcovy tvorby a kurátor výstavy, si název vypůjčil z titulu jedné mimořádně závažné malby na papíře, pocházející z roku 2004. V kontextu Husákova díla se však nabízí nejméně dvě další interpretace názvu. Pojem Dvojí tělo může odkazovat také na konfrontaci malířovy rané figurativní a pozdější abstraktní tvorby, případně na protiklad hladkého povrchu kresebných prací a vysokého reliéfu strukturálních maleb.
|
Obr. 2. Milivoj Husák: Odchyt I,II, 1986, dřevo, síťka, plast, překližka, lavírovaná tuš, akvarel |
Obr. 3. Milivoj Husák: Z jednoho bodu, 1989, sépie, papír |
V kurátorském výběru pro litoměřickou expozici převládají kresby a malby kresebného charakteru, provedené buď monochromně nebo v omezené škále zemitých barev, jaké jsou pro svého tvůrce typické. Protikladný charakter figurativních prací z osmdesátých let a abstraktních kreseb či maleb vzniklých od přelomu století do současnosti dokumentuje umělcův tvůrčí vývoj s jeho zásadním, leč vnitřně odůvodněným obratem. Pro Husákovu tvorbu osmdesátých let je příznačné veristické zobrazení lidských postav, vznášejících se v otevřeném iluzivním prostoru. Vzlétající či naopak padající figury, provedené anatomickou kresbou v odvážných perspektivních zkratkách, dávají tušit inspiraci barokní malbou. Na rozdíl od ní zůstává tematické vyznění nejednoznačné, nejasné a zneklidňující, expresivní naléhavost však dokládá neméně závažný existenciální obsah.
Zájem diváka jistě upoutá brilantní sépiová kresba Z jednoho bodu (1989), kde lidská těla doslova tryskají do prostoru z iluzivního úběžníku uprostřed obrazové plochy. Dvě varianty kresby Pohlcený tmou (1985, 1987), zachycující v dramatické perspektivní zkratce tělo řítící se temným prostorem, evokují pády zavržených na barokních nástropních freskách. Nelze přehlédnout ani originální asamblážový diptych Odchyt I, II (1986). Řadu prací z osmdesátých let v expozici završuje dvojice monumentálních děl Turba mirum (1986) a Resurrexit I (1988), která představují tradiční duchovní námět v soudobém výtvarném pojetí. Obě díla vynikají mimořádně sugestivním zachycením pohybu lidských těl, která jsou spolu s kameny a kusy dřev vyrvána z náhle otevřené země a explozivní silou vynášena vzhůru. Spojení turba mirum pochází z textu latinského requiem a vztahuje se ke zvuku polnice Posledního soudu, výraz resurrexit je částí starobylého velikonočního pozdravu a znamená prostě “zmrtvýchvstal”.
|
Obr. 4. Milivoj Husák: Resurrexit I, 1988, sololit, tempera, akvarel, lavírovaná tuš |
Obr. 5. Milivoj Husák: Relikviář mučedníků, 1989, dřevo, papír, akryl, sklo |
Jako člověk pevně se přidržující vyznávaných hodnot se Milivoj Husák ve své tvorbě nejednou inspiroval psaným slovem. S mimořádnou silou jej oslovila velkolepá meditativní báseň Co Bůh? Člověk?, sepsaná v polovině 17. století jezuitským básníkem Bedřichem Bridelem. V osmdesátých letech vytvořil autorskou knihu, sestávající z Bridelova básnického textu ručně kaligrafovaného na volných listech, ze souboru ilustrací na ručním papíře a z ochranné kazety. Tato pocta vrcholnému dílu české barokní lyriky vznikla celkem ve třech verzích, z nichž jednu může vidět návštěvník litoměřické výstavy. Sugestivní metaforika Bridelových veršů rezonuje i v dalších Husákových uměleckých dílech, jak o tom svědčí i nádherný oxymóron V tomto se světle zatmívám v názvu jedné z vystavených kreseb.
|
Obr. 6. Bedřich Bridel: Co Bůh? Člověk?, 1988, autorská kniha Milivoje Husáka (ruční papír, tuš, kombinovaná technika) |
Ještě před koncem milénia prošla tvorba Milivoje Husáka významným přelomem, který charakterizuje jednak obrat k abstraktnímu vyjádření, jednak inklinace k malířskému využití netradičních materiálů, jako je grafit, uhelný prach a popel. Některé starší práce z této linie, jejichž formu snad nejlépe vystihuje pojem semiabstraktní, se obsahově dosud přidržují tematiky tělesnosti. Příkladem mohu uvést kresby Tělo žebř III, Plíce (obě 2000), případně Křídlo (2003), kde divák odhalí znaky schematizovaných tělesných forem. V ostatních pracích již nalézáme ryze abstraktní kontemplaci, založenou na lapidárně prosté formě, kontrastním střetávání stínů a světel a zemité barevnosti s dominancí šedé barvy popela. K zásadním a zvláště působivým dílům tohoto okruhu patří titulní kresba Dvojí tělo (2004), dále V tomto se světle zatmívám II (2002) a Světelná stigmata I (2004).
Teplá šeď popela, příznačná pro díla Milivoje Husáka z posledního čtvrtstoletí, odkazuje nejen k zemskému původu všeho, co člověka fyzicky obklopuje, ale především k principu zákonité vnější i vnitřní proměny, jehož symbolickým obrazem je právě proces hoření. Toto velké a zásadní téma, zpracované umělcem v letech 2003-08 v cyklu Opus magnum alchymicum (12 monumentálních maleb na papíře o formátu 230x130 cm), zastupuje v expozici dílo Nohama v hrobech. Pendant k abstraktním kresbám či malbám na papíře s dominancí popelové barvy představuje řada maleb provedených popelem a akrylovou disperzí na plátně či sololitové desce. Tyto malby, které rozvíjejí stejné téma podobnými výtvarnými prostředky, se od prací na papíře odlišují výrazně haptickým charakterem. Drsný, nepravidelně zrnitý a jakoby živelně utvářený reliéf prozrazuje jejich příslušnost k umění neformální abstrakce (informelu). V obrazech jako Srdce popela (1999-2000), Na prahu ohně (2009-12), Ústa popela (2021-22) a Temnoto! Země! Světlo! Ohni! (2021) může návštěvník obdivovat nepočetnou, zato skvěle vybranou ukázku z této linie umělcovy tvorby.
|
Obr. 7. Milivoj Husák: Plíce, 2000, papír, uhelný prach, škrtání |
Obr. 8. Milivoj Husák: V tomto se světle zatmívám II, 2002, papír, popel, akryl, tuš |
V životě a díle Milivoje Husáka zaujímá podstatné místo dlouholetá a intenzivní tvorba pro sakrální prostor, která sahá od malby solitérních oltářních obrazů a křížových cest přes návrhy liturgického mobiliáře až po komplexní autorské návrhy liturgického prostoru. Tuto důležitou vrstvu autorova díla kurátor decentně připomíná expozicí v nejmenší galerijní místnosti, zahrnující pouhé dvě práce: Křížovou cestu a Relikviář mučedníků (obě z roku 1989). V prvním případě jde soubor 15 drobných maleb na překližkových destičkách zafixovaných na společném panelu, kde některá z 15 zastavení jsou pojednána figurálně, jiná symbolicky. Druhá malba s centrálním motivem relikviáře a růžice křížících se lidských těl vykazuje příbuznost se soudobými veristickými kresbami postav. Další sakrální tvorbu umělce přiblíží divákovi dvojice videí Petra Barana, z nichž první zachycuje instalaci Decem fontes (Deset studen, 2004) v ambitu poutního kostela na Zelené hoře u Žďáru a druhé dokumentuje tři z autorských interiérů kaplí (jeden na Biskupském gymnáziu v Brně, dva v jezuitských domech).
|
Obr. 9. Milivoj Husák: Ústa popela, 2021-22, plátno, tmel, popel, akryl |
Obr. 10. Milivoj Husák: Temnoto! Země! Světlo! Ohni!, 2021, sololit, popel, akryl |
Tvorba Milivoje Husáka je výjimečná pro své konzistentní hodnotové zakotvení a pevné směřování navzdory soudobým “progresivním” trendům, které svou vnitřní autenticitou mimoděk zpochybňuje a diskredituje. V tomto ohledu se podobá tvorbě jiného solitérního moravského umělce Miroslava Kovala, uvedené v těchto výstavních prostorech právě před rokem. Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích patří velké uznání za ochotu a odvahu představovat veřejnosti tvůrce takového ražení. Kulturní dějiny posledních více než sto let totiž dokazují, že vývoj umění již dávno nelze interpretovat jako řadu navazujících směrů, v níž poslední je vždy nejpokročilejší. Z historického odstupu se nejednou potvrdilo, že ve zkoušce času nejlépe obstála právě díla uměleckých solitérů, tvořících nezávisle na dobových trendech.
Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: Daniel Kreissl
Další texty o Milivoji Husákovi:
Opus magnum alchymicum aneb umělec ve své laboratoři
Více než barva mě zajímá světlo
