Na slavnostním večeru v pražském Obecním domě byly v neděli 3. února byly vyhlášeny výsledky celostátní soutěže Grafika roku, hodnotící každoročně v několika kategoriích grafická díla vytvořená v daném roce. Na úvod ceremoniálu byla udělena Cena Vladimíra Boudníka za rok 2018 Lence Vilhelmové. Součástí večera bylo zahájení výstavy Grafika roku 2018 i komorní expozice laureátky Boudníkovy ceny. Obě výstavy v Obecním domě je možné navštívit do 27. února.

25. ročník soutěže Grafika roku

Kaloc

 

Soutěž Grafika roku, jediná celostátní soutěž svého druhu u nás, je pořádána od roku 1994 a jejím organizátorem je od roku 2015 Nadace Hollar, založená Sdružením českých umělců grafiků Hollar pro podporu a rozvoj české umělecké grafiky. Porota udílí ocenění v pěti hlavních a několika vedlejších kategoriích. Hlavní cenu v kategorii A – velký formát za rok 2018 získal Miloš Šejn. Vítězem v kategorii B – malý formát byl vyhlášen Jiří Hanuš. Obě jmenované ceny mají své paralely v kategorii C – studentských prací, které byly za rok 2018 uděleny Anně Bydžovské a Markétě Bábkové. Hlavní cenu v kategorii D – autorská kniha získal Marián Čižnár za knihu Dora.

 

Obr.1. Robin Kaloč: Krajina 2018, škrábaná akvatinta a tisk z výšky

 

Dílčí komise dvacetičlenné poroty za předsednictví Dr. Hany Larvové posuzovaly v posledním ročníku Grafiky roku celkem 361 soutěžních prací. Vedle hlavních cen byly dále vyhlášeny ceny v kategoriích podle grafických technik. Vítězem v kategorii hlubotisku za rok 2018 se stal Martin Velíšek, v kategorii tisku z výšky Markéta Bábková. Ocenění za litografii získal Martin Salajka. V kategorii serigrafie zvítězil Bedřich Kocman a v kategorii počítačové grafiky Alžběta Dvořáková. Zvláštní cenu udělila porota Květě Pacovské za autorskou knihu pro děti Oiseaux/Ptáci.

Brejcha

 

 

 

 

 

 

Obr.2. Šimon Brejcha: Anděl 2018, strukturální grafika, hlubotisk, sítotisk, přetisk (detail)

 

Výstava Grafiky roku, která se až do loňského roku tradičně odehrávala v Clam-Gallasově paláci, byla letos poprvé otevřena v Obecním domě. Rozlehlé a světlé výstavní sály ve druhém patře Obecního domu poskytly důstojný a reprezentativní prostor k vystavení asi sto padesáti, tedy necelé poloviny soutěžních prací včetně patnácti autorských knih. Samotné instalaci lze adresovat pouze dílčí výtku, že větší pečlivost a profesionalita měla být věnována popisu vystavených prací, což platí zvláště o expozici grafických listů a autorských knih laureátky Boudníkovy ceny Lenky Vilhelmové. 

Jak dále s Grafikou roku?

Dvacet pět let existence Grafiky roku vybízí k bilancování. Východiskem každé úvahy nad smyslem soutěže musí být otázka, na kolik je účast umělců reprezentativní. V posledních letech se počet účastníků blíží ke třem stovkám, přičemž zhruba polovina připadá na studenty uměleckých škol. To je nezanedbatelné množství, přesto však stále malý zlomek aktivních umělců, věnujících se grafické tvorbě. Pro získání širší účasti je třeba dále usilovat o zvýšení prestiže a především důvěryhodnosti soutěže. Výrazný krok správným směrem byl učiněn vyloučením porotců z účasti alespoň v té kategorii soutěže, v níž sami rozhodují. Zastávám názor, že členové poroty by neměli participovat jako soutěžící žádným způsobem. Tato kontroverzní praxe byla v minulosti nejednou kritizována.

Krupicova

 

Organizátoři Grafiky roku by se také měli zamyslet nad strukturou soutěžních kategorií. Řada současných grafiků tvoří specifickými autorskými technikami a někteří z nich (L. Přibyl, L.Vilhelmová, Š.Brejcha) byli v minulých ročnících soutěže oprávněně oceněni. Jejich práce však byly uměle zařazeny do kategorie hlubotisku a oceněny tak na úkor prací, vytvořených klasickými hlubotiskovými postupy. Grafika roku by ideálně neměla bránit rozvoji inovativních grafických metod ani diskriminovat umělce, pracující v rozsahu tradičních technik. Již před lety proto měla být do soutěže zavedena kategorie autorských technik.

 

Obr.3. Iva Krupicová: Nic tam není 2018, litografie (detail)

 

 

Povážlivý fenomén představuje stále narůstající podíl počítačové grafiky, zejména v okruhu studentských prací. Tento fakt vypovídá cosi o úrovni výuky grafiky na českých uměleckých školách a měli by nad ním zpytovat svědomí zejména ti z porotců, kteří působí jako výtvarní pedagogové a mohou jej alespoň částečně ovlivnit. Počítačová grafika striktně vzato nepatří do oboru umělecké grafiky, s níž má společné pouze to, že je vytištěna na papíře. Pokud by byla vytištěna na plátně (jak tomu někdy také bývá), mohla by být se stejným oprávněním nazývána počítačovou malbou.

Michalek

 

Zavedení kategorie počítačové grafiky svědčí o velmi tolerantním vymezení pojmu umělecká grafika. Spíše než za vyloučení počítačové grafiky bych se v rámci dané tolerance přimlouval za doplnění kategorie monotypu. Protože monotyp vzniká manuální prací s tiskovou deskou, barvou a tiskařským lisem, představuje uměleckou disciplínu grafice nesrovnatelně bližší než tzv. počítačová grafika. V moderním českém umění má navíc monotyp vynikající tradici (J.Istler, V.Zykmund, V.Boudník). Případná změna soutěžních kategorií, která by umožnila hodnotit monotyp, by byla podobným přínosem jako zmíněné opatření na podporu tradičních grafických technik.

 

Obr.4. Ondřej Michálek: Mládě 2018, akvatinta a suchá jehla

 

 

24. ročník Ceny Vladimíra Boudníka

V zemi nikde I

 

Společně s výsledky soutěže Grafika roku je každoročně vyhlašován laureát Ceny Vladimíra Boudníka, udílené žijícímu českému umělci za významný tvůrčí přínos v oblasti grafiky. Zvláštní komise, která o ceně rozhoduje, vzbudila před dvěma lety značné rozpaky jejím udělením Karlu Malichovi. Naproti tomu jako zcela nepochybný se jeví loňský verdikt, který přiřkl cenu Josefu Hamplovi, jednomu z žáků Vladimíra Boudníka, významnému představiteli strukturální grafiky a celoživotnímu experimentátoru v oblasti výtvarných technik. Podobně i letos trefila komise do černého rozhodnutím jmenovat laureátkou 24. ročníku Ceny Vladimíra Boudníka Lenku Vilhelmovou.

Lenka Vilhelmová, absolvovala roku 1982 studium na Akademii výtvarných umění v grafickém ateliéru prof. Ladislava Čepeláka. Hlavním médiem jejího uměleckého projevu zůstává grafika, věnuje se rovněž malbě, autorské knize a tvorbě objektů. Její práce jsou zastoupeny ve sbírkách Národní galerie v Praze a několika renomovaných zahraničních institucí, včetně National Gallery of Art ve Washingtonu, National Taiwan Museum of Fine Art a Musea Klingspor v Offenbachu am Main. Samostatně vystavovala v Čechách, Německu, Polsku, Švýcarsku a Belgii. Od sklonku devadesátých let působí také pedagogicky, v současnosti je docentkou, vedoucí katedru výtvarné výchovy pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Obr.5. Lenka Vilhelmová: V zemi nikde I. 2018-19, hlubotisk

 

 

Mezi mnou a hlavou V

 

Ústředním tématem a stále se vracejícím motivem tvorby Lenky Vilhelmové je hlava, jako místo vnímání, myšlení i vědomí, oblast křehkého spojení mezi lidskou duší a tělem, sídlo emocí, vzpomínek i představ. Utkvělé téma hlavy dokládá obsahovou závažnost díla, jeho existenciální směřování a tíhnutí k podstatnému. Podle slov autorky je hlava místem bytí, hradem mysli, poustevnou a vězením, knihovnou a pracovnou, domem modlitby a rajskou zahradou. Výsostné postavení motivu hlavy v tvorbě umělkyně dosvědčují názvy jejích dlouho vznikajících grafických cyklů jako Hlava hmatatelná, Archeologie paměti, Mezi mnou a hlavou nebo i názvy některých autorských knih jako Plný prázdný prostor hlavy.

Od počátků své tvorby se Lenka Vilhelmová intenzivně zabývá hledáním nových způsobů uměleckého vyjádření, zejména v oblasti grafických materiálů a metod. Východiskem jejích grafických výzkumů je trpělivá, náročná a systematická práce s materiálem, nejčastěji druhotně použitým kovem (plechy, dráty, kovová pletiva), aplikující různé nástroje i metody zpracování kovu, včetně průmyslových (pískování povrchu, modelace povrchu karosářským tmelem). Umělkyně neváhá sáhnout i k netradičním materiálům (plasty, jutové pytle, litá papírovina).

 

Obr.6. Lenka Vilhelmová: Mezi mnou a hlavou V. 2018-19, hlubotisk

 

Hlava v hlave 

Osobitým rysem grafické tvorby Vilhelmové je skládání matrice z více částí, vyrobených z různých druhů kovu a zpracovaných odlišnými postupy, často v kombinaci klasických hlubotiskových a inovativních autorských technik. Volbě materiálu odpovídají i velké formáty grafických listů, které běžně přesahují rozměr čtverečního metru. Dalším postupem, typickým pro autorku, je lití papíroviny (papírmašé). Tuto metodu využívá jednak pro lokální úpravu povrchu grafických tisků na komerčním grafickém papíře, jednak jako samostatnou techniku, kdy odlévá papírovinu do připravené reliéfní formy. V druhém případě překračuje hranici grafiky a vstupuje do sféry trojdimenzionálních objektů.

Lenka Vilhelmová náleží k nemnoha českým umělcům, kteří svou tvorbou dokazují, že grafika není konzervativní uměleckou disciplínou, jejíž vývoj byl v minulosti dovršen a provždy uzavřen. Její výzkumy a experimenty vycházejí z důvěrné znalosti vlastností materiálu a tradičních grafických technik. Svým hledání a nalézáním nových materiálů a grafických metod, z nichž mnohé mají charakter strukturální grafiky, invenčně, tvořivě a v nejlepším slova smyslu autenticky rozvíjí umělecký odkaz Vladimíra Boudníka. Udělení ceny osobnosti typu Lenky Vilhelmové neslouží pouze prestiži umělce, ale potvrzuje i legitimitu a smysl samotného ocenění.

 

Obr.7. Lenka Vilhelmová: Hlava v hlavě 2010-14, strukturální grafika

 

 

Autor: Jiří Bernard Krtička

 

Foto z expozice Lenky Vilhelmové v Obecním domě v Praze: Jiří Bernard Krtička a archív umělkyně

Více informací o Grafice roku: Nadace Hollar