Muzeum Českého krasu v Berouně připravilo výstavu Dantom Bohema, která představuje grafiky a akvarely Tomáše Šmejkala a komponované fotografie Daniela Kreissla. Tvorba obou autorů poukazuje na vztah člověka k přírodě, od níž se v dnešní přetechnizované době čím dál více vzdalujeme místo toho, abychom se k ní znovu snažili přiblížit. Výstava Dantom Bohema v Muzeu Českého krasu v Berouně trvá do 15. dubna, její paralelně probíhající pražskou verzi lze navštívit v Akademickém klubu 1. LF UK ve Faustově domě na Karlově náměstí ve dnech 5.- 28. února.

sk01Muzeum Českého krasu v Berouně připravilo výstavu Dantom Bohema, která představuje grafiky a akvarely Tomáše Šmejkala a komponované fotografie Daniela Kreissla. Tvorba obou autorů poukazuje na vztah člověka k přírodě, od níž se v dnešní přetechnizované době čím dál více vzdalujeme místo toho, abychom se k ní znovu snažili přiblížit. Výstava Dantom Bohema v Muzeu Českého krasu v Berouně trvá do 15. dubna, její paralelně probíhající pražskou verzi lze navštívit v Akademickém klubu 1. LF UK ve Faustově domě na Karlově náměstí ve dnech 5.- 28. února.

Dnes čím dál méně lidí, i umělecky interesovaných, skutečně rozpozná dobře odvedenou práci. Neodsuzuji nové formy umění, ale myslím, že i ty staré „klasické“ mají stejné oprávnění na svou existenci a měla by se jim věnovat pozornost. Co se zájmu veřejnosti týče, zaujímá jednu z posledních pozic grafika. Kolik lidí na ulici by asi zvládlo vyjmenovat pět našich předních grafiků? Říká se, že každá doba má své umění a výtvarníci by se měli vyjadřovat aktuálními prostředky, ale i klasické výtvarné techniky mohou mluvit moderním jazykem. Každý umělec má právo vyjadřovat se podle svého, aniž by si za to musel vysloužit nálepku staromilského podivína.

Naštěstí ještě existuje pár „outsiderů“, kteří se nezpronevěřili rukodělné práci a ovládají i grafické techniky, které ošidit nelze. Jeden takový právě vystavuje v Muzeu Českého krasu v Berouně – grafik a malíř Tomáš Šmejkal. Na „pomoc“ si k sobě přizval fotografa Daniela Kreissla. Oba se setkávali s uměním již od dětství a jejich životní cesty tím byly předem dány.  Tomáš je synem Jiřího Šmejkala, který vystudoval Státní grafikou školu společně s Vladimírem Boudníkem, jenž ho seznámil s Bohumilem Hrabalem. Díky tomu Šmejkal se starší stal předobrazem postav z několika Hrabalových textů. Daniel je synem berounského malíře Jiřího Kreissla.

Obr.1. Tomáš Šmejkal: Phyllium siccifolium, akvarel, 2016

Šmejkal ryje, leptá, tiskne, kreslí a maluje. Po svém otci zdědil zájem o přírodu, žije v souladu s jejím koloběhem a kreslí to, co právě roste, létá nebo se pohybuje kolem něj. Na jaře první jarničky, v létě začíná sezóna motýlů a na podzim zase hub. V zimě pak nastává doba, kdy své úlovky třídí, zkoumá svým zrakem, komponuje, překresluje, maluje pomocí akvarelu, některé se pak dostávají i do jeho grafických listů v podobě suché jehly nebo leptu. Jednoho hmyzího zástupce tak můžeme vidět vyvedeného hned v několika technikách, například jeho strašilky. Umění a hmyzu věnuje Šmejkal to nejcennější, co má. Svůj čas, um a svůj zrak...

sk03Kreissl fotí a po svém otci zdědil zájem o surrealistická snění, poetiku, paradoxy a podivuhodná setkání. Věnuje se především inscenované fotografii. Je experimentátorem, kterého baví hra se světlem, expozicí, netradičními fotografickými technikami a v poslední době i netradičními modely. Pod oko svého objektivu přijal všechny brouky a motýly Šmejkalových sbírek. Pomocí parciálního nasvícení rozehrává s hmyzí populací hru barev, světel a tvarů nám méně známých a s precizností fotoaparátu sobě vlastní zaznamenává atmosféru tohoto tajemného světa. Zachycuje všechno to pomíjivé, čímž se vykazuje hmyzí, ale i lidský život, a fixuje tuto podivuhodnou krásu pro věčnost. „Co mě na těch motýlech baví? Nemůžu prostě odpovědět jinak, než to, že jsou krásný! Vím, že je to příroda a že je to čistě praktický, ale proč jsou tak krásný? To mě prostě fascinuje.“ Podobně jako Šmejkal, který se zabývá městkou krajinou Berounska, fotí Kreissl okolo Berouna přírodu. Zachycuje zvláštní atmosférické jevy, čeká na to pravé světlo... Jeho fotografie hvězdných obloh se pak přibližují asi nejvíce surrealistické inspiraci.

Obr.2. Daniel Kreissl: Acherontia atropos, fotografie, 2018

Fotograf a grafik aranžují těla živočichů, hledají pro ně zajímavá prostředí, vytváří nové skutečnosti. Za svými úlovky jezdí společně do přírody. Šmejkal loví hmyz, Kreissl pomíjivost okamžiku. Ovšem není to náhoda. Příroda a umění patří od pradávna k sobě jako dva partneři, jako dva rivalové, kdy ale jeden nemůže bez druhého. V době surrealismu se přírodninami inspirovali umělci formující se kolem Andrého Bretona. Nejvíce se jimi zabýval patrně filosof Roger Caillois, který věnoval kamenům, rostlinám a hmyzu několik textů. Jedním z nich je například esej o kudlance nábožné, v němž popisuje lidskou fascinaci tímto tvorem, kterému bylo připisováno často něco božského nebo naopak ďábelského. Člověk i hmyz pocházejí z téže přírody a do jisté míry jsou ovládáni týmiž zákony. Navíc člověk může na těle kudlanky rozeznat své vlastní anatomické znaky. Caillos nachází spojitosti i mezi lidskou fabulací, mýty a legendami a chováním hmyzu. Mimikry a ornamenty motýlích křídel pak uvádí do vztahu s uměním:

sk02„Motýlí křídla, jejich tvarování a barevné odstíny jsou stále nerozluštitelnou hádankou. Myslím, že nikdo neví, k čemu může sloužit taková nádhera. Je možné, že barva je užitečná, nikoliv však (až na jednu výjimku) ornamentura. […] Kdyby svobodná a promýšlející bytost, schopná pracovat mimo sebe, měla při kladení barev na plochu vytvořit něco, co by se podobalo motýlím křídlům, a kdybyste jí dali čistý papír, aby použila barev podle vlastní fantazie tak, aby jich využila co nejlépe, vynalezla by malířství, přesněji řečeno nefigurativní malířství: dekorační ornament košíků, hliněného nádobí a výšivek. Celkem vzato hypotéza se vrací k původní představě, že u živých tvorů vůbec existuje „tendence“ vytvářet barevné kresby a že výrazem této tendence na jednom konci vývoje jsou motýlí křídla, na druhém pak obrazy malířů.”[1]

Obr.3. Tomáš Šmejkal: Sanea regalis, akvarel, 2016

 

Při pohledu na Šmejkalovy práce si musíme vzpomenout na Václava Hollara, Augusta Carla Josepha Cordu, Josefa Mánesa, Maxe Švabinského, kteří se věnovali naukové ilustraci, pro niž je rozhodující exaktní tvárné podání zabezpečované jistě ovládanou technikou. Postavení vědecké ilustrace ale změnil právě vynález fotografie, který se stal jejím vážným konkurentem. Fotografie má však i své nedostatky, nedaří se jí zdůraznit funkčně důležité části hmyzího těla či vyznačit jeho typičnost. Kreisslovi jako fotografovi se podařilo nezabřednout pouze do této ilustrační roviny a zároveň se vyhnout povrchní líbivosti či dekorativismu. Jeho fotografie působí svým barevným podáním malířsky, což je dobře patrné nejen na zvětšeninách motýlích křídel. Otevírá zde totiž dualismus krásy, která udivuje, a smrti, která děsí. V jiných polohách, například u krajinných motivů, připomínají jeho snímky malby René Magritta. Hry mraků zase romantické krajinomalby, kde příroda odráží myšlenky a city člověka. Kreisslova fotografická malba se mísí se Šmejkalovou exaktní sdílnou linií. Grafik je spoután a nadšen realitou, fotograf se od ní naopak vzdaluje.

sk04

 

Výstavní prostory doplňují Šmejkalovy „úlovky“, předobrazy jeho grafických listů, skuteční zástupci hmyzu, prezentovaní v entomologických krabicích. Umění a skutečnost se tak navzájem prolínají a stírají mezi sebou hranice. Myšlenky francouzského filosofa Cailloise jako by byly demonstrovány v praxi. Šmejkal a Kreissl vytvořili pozoruhodnou dvojici. Jsou jako dvě části jednoho celku, které se vzájemně doplňují, jako rub a líc jedné medaile. Jeden vychází z druhého a druhý se navrací tam, kde začíná první. Společně vytvořili dílo, ke kterému se nedá nic přidat ani od něj nic odejmout. Je dokonale celistvé.

Obr.4. Daniel Kreissl:  Papilio memnon, fotografie, 2018

Autorka: Eva Čapková

_____________________________________________

[1] CAILLOIS, Roger: Zobecněná estetika, Praha 1968, 107-109.

Snímky ve fotogalerii: Vlastimil Kerl a Eva Čapková