Obr.1 Portret

 

Na 5. prosince 2018 připadlo padesáté výročí tragického úmrtí originálního milovníka krásy a života, jednoho z protagonistů poválečné české abstrakce a velkého inspirátora celé generace českých umělců Vladimíra Boudníka. Z iniciativy Václava Špaleho, malíře a člena sdružení Serpens, se v Libeňské synagoze uskutečnila veřejná vzpomínka na geniálního grafika, který v padesátých letech žil a tvořil v Libni, nejprve v bytě přítele Bohumila Hrabala v ulici Na Hrázi, později ve sklepním ateliéru v nedaleké ulici Na Žertvách.

V den výročí umělcovy smrti byly na vrata Libeňské synagogy umístěny plakáty s reprodukcemi fotografií Vladimíra Boudníka, textu jednoho z jeho programových manifestů a jeho parte z prosince 1968. V interiéru synagogy poté následovalo čtení textu umělcova přítele a životopisce Vladislava Merhauta a promítání unikátního filmového dokumentu Petra Bukviče a Jana Simera z roku 1964 Rorschachova obrazárna, který zachytil Boudníkovo malování na oprýskaných zdech pražských ulic. Neokázalé pietní setkání proběhlo za minimálního zájmu veřejnosti.

 

V období komunismu bylo Boudníkovo dílo pro svůj nekonformní výraz a abstraktní charakter, marginalizováno, ideologicky potíráno, případně i zakazováno. Po roce 1989 se situace zásadně změnila: uskutečnily se menší i rozsáhlé oficiální výstavy Boudníkových grafik, byl vydán umělcův životopis a publikovány odborné studie. Většinou je však jeho tvorba interpretována pouze z dílčích aspektů a bez hlubšího kontextu. Podle mého přesvědčení lze význam Vladimíra Boudníka a podstatu jeho díla vyjádřit v následujících čtyřech tezích:

Obr.2 AG 1959

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr.1. Vladimír Boudník: Aktivní grafika, 1959

 

Za prvé: Svůj umělecký program publikoval Vladimír Boudník formou manifestů a dopisů, které mají značně apelativní charakter, neopírají se o racionální dedukci, ale o intuici. To svádí interprety k jejich podceňování. Správné zhodnocení Boudníkova díla však není možné bez pochopení programu „explosionalismu“, uměleckého směru založeného na principu asociace vizuálních představ, jehož zásady zformuloval již v prvním manifestu z března 1949. Mimo jiné zde napsal: „Rozhlédněte se kolem sebe! Na špinavou zeď, mramor, léta dřeva… co vidíte, je vaše nitro. Nepodceňujte skvrny. Objeďte je prstem, překreslete na papír… zmocňujte se svého nitra.“ Tento program naplňoval s obdivuhodnou důsledností v celém svém díle.

Nosnou myšlenkou explosionalismu je tedy asociace představ, vycházejících ze skvrn oprýskané omítky, z tvarů mraků a skal, z kresby mramoru či dřeva. Pozorování těchto neurčitých struktur aktivuje v paměti uložené vizuální stopy prožitého, které jsou pravým „realismem života“. Explosionalismus v sobě implicitně zahrnuje názor, že ani abstraktní umění, má-li pravdivě vypovídat o podstatě života, se neobejde bez vztahu k lidské zkušenosti s přirozenou realitou světa. Vladimír Boudník demonstruje toto přesvědčení v mládí, kdy překresluje skvrny na zdech, i ve zralém období, kdy se stejnou vážností otiskuje v satinýrce povrchy zkorodovaných plechů.

Obr.3 SG 1960

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr.2. Vladimír Boudník: Strukturální grafika, 1960

 

Za druhé: Málokdo dnes již pochybuje o inspirativní roli Boudníkova díla na sklonku 50. let pro vznik druhé vlny českého abstraktního umění, souznící s nejprogresivnějšími soudobými trendy, představovanými v Evropě uměním informelu a v zámoří abstraktním expresionismem. Nedostatečně je dosud reflektován jeho historický význam pro vývoj světového grafického umění, ačkoli je srovnatelný s významem Pollockova díla v dějinách malby. Jackson Pollock provedl revoluci v tradiční technice malby, když odvrhl malířský stojan i štětec. Nešepsované plátno položil na podlahu ateliéru a barvy nanášel bez kontaktu s plátnem pomocí tenkých tyčí, zednické lžíce nebo přímým rozléváním z plechovky.

Vladimír Boudník podobně odvrhl měděné a zinkové desky i tradiční grafické nástroje: rydlo, suchou či leptací jehlu. V roli matrice používal kusy duralového plechu a údery kladiva do nich zalisovával profily pilníků a dalších nástrojů i drobných kovových součástek. Později si vystačil s matricí z lakovaného kartonu. Strukturu nevytvářel mechanickým zpracováním materiálu, ale pomocí nitrolaku, nanášeného štětcem, špachtlí nebo přímým rozléváním a obohacoval ji jemným pískem, útržky papíru a tkanin a vlákny různé tloušťky. Nakonec zjistil, že se dokáže obejít i bez matrice, a otiskoval zkorodované plechy, jejichž bohatě imaginativní struktury prokvetlé rzí jen minimálně upravoval.

Originální umělecký výraz si vyžádal nové technické postupy i materiály. Boudníkův nezaměnitelný výtvarný projev a strukturální grafika i s jeho ostatními technickými objevy jsou pouze dvěma stranami mince jediného, logicky uceleného díla. Vladimír Boudník dokázal, že grafika není ustrnulou konzervativní uměleckou disciplínou, jejíž vývoj se dovršil a uzavřel postupným zdokonalováním tradičních technik. Strukturální grafika je výrazem nového porozumění materiálu a schopnosti využít jeho specifických kvalit k realizaci uměleckého záměru. Opouští hranice tradičních technik, nikoli však tradici tvůrčího zápasu s hmotou.

Obr.4 mono 1963

 

 

 

 

 

 

 

Obr.3. Vladimír Boudník: Monotyp se strukturální grafikou, 1963

 

 

Za třetí: Neoddělitelnou součástí Boudníkovy osobnosti je jeho idealistické přesvědčení. Metoda explosionalismu měla uvolnit tvůrčí síly ukryté v nitru každého jedince. V letech 1949-57 uskutečnil Vladimír Boudník nespočet improvizovaných akcí v ulicích Prahy, kdy náhodným chodcům předváděl metodu asociací představ nad skvrnami oprýskané omítky. Je trapným, leč často tradovaným omylem, že se stal tehdy předchůdcem českého happeningu. Hlavní motiv těchto vystoupení byl didaktický, zčásti šlo o empirické prověření teorie explosionalismu, nikdy však o samoúčelnou exhibici ve smyslu skutečného happeningu.

S neobvyklou přímostí a otevřeností přistupoval i ke svým kolegům-umělcům: nezištně je zasvěcoval do svých technických objevů – aktivní a strukturální grafiky, radil a pomáhal s výrobou ručních lisů a grafických nástrojů. Především je však inspiroval v jejich vlastní tvorbě a pouze nemnozí z nich později objektivně uznali, jak podstatnou roli v klíčové fázi jejich uměleckého vývoje sehrál. Představa o univerzálním rozšíření umělecké tvorby napříč společností byla naivní, přesvědčení o všeobecně humánním a etickém smyslu umění však bezesporu legitimní. Obě myšlenky Vladimír Boudník šířil a hájil s prorockým zaujetím po celý život.

Obr.5 AG lept 1965

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr.4. Vladimír Boudník: Aktivní grafika a lept,1965

 

Za čtvrté: Dílo Vladimíra Boudníka se zrodilo z vnitřní nutnosti v podmínkách neustálého přemáhání umělecké izolace, hmotného nedostatku a osobních traumat. Svůj boj s ignorancí a ústrky ze strany oficiálních kulturních struktur komunistického režimu nevedl sám za sebe, ale za svou uměleckou vizi. Uvědomoval si, že každá idea o umění musí být potvrzena vnitřní pravdivostí díla. Proto přes den pracoval v továrně a po nocích tiskl grafiky v neutěšených podmínkách sklepního ateliéru. Jeho životní příběh je fascinující, ale i bez legendy vytvořené v Hrabalových prózách by hodnota jeho díla, za jehož autenticitu umělec ručil vlastním životem, zůstala stejně přesvědčivá.

A právě autenticita je tím, co činí Boudníkovo dílo půlstoletí po umělcově smrti mimořádně aktuálním. Současná kulturní praxe legitimizuje stav, kdy skutečné umění je v zásadě vyloučeno z oficiální scény ve prospěch institucionálně dotovaných náhražek. Absence estetické hodnoty „díla“ je nahrazována sociální a politickou angažovaností, nedostatek materiální kvality a technická nekompetence jsou přelakovány konceptuálním podvodem, ztráta vnitřní pravdivosti je zastírána (sebe)prezentací „umělce“ jako virtuální, mediálně utvořené celebrity. Dílo Vladimíra Boudníka pouhou svou existencí takový stav radikálně zpochybňuje, a proto zůstává naší současnosti zneklidňující výzvou.

Obr.6 MG 1965

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr.5. Vladimír Boudník: Magnetická grafika, 1965

 

 

Závěrečná poznámka: Setkání v Libeňské synagoze bylo neoficiální, skrovné a nepočetně navštívené a dobře tak souznělo s přirozenou neokázalostí Boudníkova díla. Podstatné však je, že půlstoletí po umělcově smrti je jeho tvorba stále připomínána, respektována a obdivována. Ještě důležitější je existence nepopulárních, ale autentických umělců, kteří v ústraní svých ateliérů pracují v duchu Boudníkova odkazu. To mi dodává určitou naději. Co se týče dnešních laureátů Chalupeckého ceny a jiných institucionálních výtvarných celebrit, myslím, že padesát let po jejich smrti je nevzpomene nikdo: nikdo už totiž nebude znát jejich jména.

Autor: Jiří Bernard Krtička

 

Foto z pietní vzpomínky na Vladimíra Boudníka v Libeňské synagoze v Praze dne 5.12.2018: Michal Štingl a Jiří B. Krtička