Národní galerie Praha představuje výstavu, mapující vliv francouzské Bretaně na české umění v období přibližně sta let do poloviny 20. století, kdy komunistický režim spustil železnou oponu a nadlouho zamezil dalším cestám českých umělců za francouzskou inspirací. V rámci společného projektu s Musée départemental breton byla expozice realizována v menším rozsahu již letos v létě v bretaňském Quimperu. Výstavu, nazvanou Bonjour, Monsieur Gauguin: Čeští umělci v Bretani 1850-1950, je možné navštívit v Paláci Kinských do 17. března 2019.

Obr.1a Mucha Vres z utesu 1892Obr.1b Mucha Bodlak z piscin 1892V druhé polovině 80. let pracovali v bretaňském přístavním městečku Pont-Aven malíři Emile Bernard a Louis Anquetin, kteří se rozhodli pro odklon od realistické malby a vytvořili osobitý umělecký směr – cloisonismus, charakterizovaný plochami sytých barev, pevně ohraničených zjednodušenou obrysovou linií. Jejich dílo ovlivnilo malířský projev dalších současníků – zejména Paula Gauguina a Paula Sérusiera. Krása a divokost přírody i tvorba jmenovaných osobností přivedly do místa řadu francouzských i zahraničních umělců a po krátkou dobu na přelomu století se Pont-Aven stal mezinárodním uměleckým centrem.

Nejzápadnější francouzská provincie Bretaň přitahovala umělce nejen svou odlehlostí od pařížského ruchu, živelnou krásou moře a drsné přímořské krajiny, ale také rázovitým životním stylem Bretonců, projevujícím se v jejich stavbách, tradicích a krojích. Výstavu v Paláci Kinských zahajuje ukázka artefaktů bretonské kultury, v níž diváka zaujmou především selské kroje s vyšívanými ornamenty. Bretonské výšivky s charakteristickým spirálním motivem bedlivě studoval Alfons Mucha a nechal se jimi inspirovat při tvorbě svých důmyslných secesních ornamentů. V souboru Muchových litografií s portrétem Sarah Bernhardt a dalších dobově populárních plakátů upoutají dvě alegorické polopostavy z roku 1892 Vřes z útesů a Bodlák z písčin. Každou z těchto prací doprovázejí dvě přípravné studie (jedna provedená uhlem a pastelem, druhá v tužce a akvarelu) a dokládají tak řemeslně precizní a umělecky poctivou práci secesního mistra.

Obr.1. Alfons Mucha: Vřes z útesů, 1892

Obr.2. Alfons Mucha: Bodlák z písčin, 1892

 

 

Obr.2 Serusier Samota 1891Název výstavy odkazuje ke stejnojmennému Gauguinovu obrazu z roku 1889, který zachycuje scénu malířova setkání s venkovankou uprostřed bretaňské krajiny. Dílo se řadí mezi nejvýznamnější artefakty francouzského moderního malířství ve sbírce pražské Národní galerie. Malířsky neméně kvalitní a přinejmenším psychologicky zajímavější je Samota (1891), práce talentovaného Gauguinova žáka Paula Sérusiera, který patří ke spoluzakladatelům a nejvýraznějším představitelům umělecké skupiny Nabis. Sérusierův obraz je podobně jako většina vystavených prací jeho krajanů zapůjčen z francouzských sbírek. Mezi nimi je třeba vyzvednout alespoň cloisonistický obraz Bretaňský tanec (1888-90) od Emila Bernarda a další ze Sérusierových maleb.

Práce francouzských mistrů pont-avenské školy jsou soustředěny v jediné místnosti odděleně od maleb českých autorů 19. století. To prozrazuje skutečnost, že je obtížné hledat formální vztahy mezi tvorbou cloisonistů, Gauguina a skupiny Nabis, od níž vede přímá cesta k fauvismu na počátku 20. století, a soudobou tvorbou českých umělců, která je mnohem konzervativnější a jejíž paralely k francouzské malbě nalezneme snadno a průkazněji u starší barbizonské školy. Bohužel, kurátorky Anna Pravdová a Kristýna Hochmuth tento fenomén v doprovodných textech k expozici nijak nekomentují. To je má jediná vážnější výtka vůči jinak zdařilé expozici – samotné uvedení pont-avenské školy do kontextu výstavy a její představení českému publiku je nepochybně správným rozhodnutím.

 

 Obr.3. Paul Sérusier: Samota, 1891

 

 

 

 

 

Obr.3 Cermak Marina z Roscoffu 1870Souboru českých „bretaňských“ maleb 19. století dominují díla Jaroslava Čermáka. Malíř fascinovaný mořem a velký milovník mořeplavby se koncem šedesátých let usadil v bretaňském přístavu Roscoff, který inspiroval řadu jeho maleb s námětem pobřežních krajin i námořních výjevů. Protipólem jeho romantické Mariny z Roscoffu (1870) je nedokončený žánrový výjev Život na pobřeží u Roscoffu. Mořský živel a krajina na pobřeží inspirovaly také Wilhelma Riedla, Antonína Chittussiho a Otakara Lebedu. Zajímavá je paralela mezi jednou z Riedlových Pobřežních krajin a obrazem Chaluhy u Kérity (1867) od mistra barbizonské školy Charlese-Françoise Daubignyho. Václav Brožík na rozdíl od ostatních nehledal  inspiraci na pobřeží Bretaně, ale ve vnitrozemí. Zatímco žánrové výjev jako Děti v lese (1891) a Černé jahody (1899) by se snadno mohly odehrávat v Čechách, Bretaňská krajina s pasačkou (1890) je působivá svou tajemnou atmosférou i nezvyklým krajinným reliéfem.

Obr.4. Jaroslav Čermák: Marina z Roscoffu, 1870

 

Obr.4 Zrzavy Spici lodi 1935Druhou část výstavy Čeští umělci v Bretani, věnovanou umění 20. století, zahajuje soubor grafických listů, převážně akvatint a měkkých krytů, od Tavíka Františka Šimona, kde zaujmou zejména enigmatická Nokturna, zachycující noční atmosféru bretaňských měst – Quimperu, Morlaix a Auray. V cyklu Le Paysan (Venkované, 1902), zobrazujícím s dávkou ironie život a zvyky bretonských sedláků se Vojtěch Preissig zřejmě inspiroval albem kolorovaných zinkografií Les Bretonneries (1891) od Emila Bernarda. Expozice představuje originální Preissigovy akvarely, které byly předlohou k zinkografické reprodukci. Na přelomu 20. století se na Západě těšilo velké oblibě umění japonského barevného dřevořezu. Jeho formální kánon ovlivnil i některé francouzské umělce, kteří se jím inspirovali nejen v oblasti dřevořezu, ale i dalších výtvarných technik. Dokazuje to ukázka vynikajících litografií s bretaňskými náměty – Vlna, Pláž, Bouře, Východ měsíce, jejichž autorem je Henri Riviére. Mezi českými umělci je vliv japonerií nejlépe patrný na kresbě Moře s plachetnicemi (1911) od T.F. Šimona.

 

Obr.5. Jan Zrzavý: Spící lodi, 1937

 

Bretaňský vliv, charakteristicky spjatý s obrazem mořského pobřeží, lze identifikovat i v rané figurativní malbě Františka Kupky. V jeho pojetí byl mořský živel obvykle symbolem ženské vitální energie a smyslovosti. Výstava to dokumentuje obrazem ženy, vystavující své tělo vstříc valícímu se mořskému příboji: Vlna (1902). Nejznámější z tohoto námětového okruhu je však obraz Balada. Radosti života (rovněž z roku 1902), nacházející se nyní na velké retrospektivní výstavě Františka Kupky ve Valdštejnské jízdárně. K moderním českým umělcům inspirovaným Bretaní patří také Karel Špillar, Rudolf Kremlička, Jan Zrzavý, Věra Jičínská a Alén Diviš. Fauvistická Kremličkova malba Vesnice v Madelaine a temně monochromní Divišův obraz Z Bretaně, pocházející z téhož roku 1930, nabízejí pozoruhodnou konfrontaci zcela protichůdné recepce bretaňské krajiny.

Obr.5 Toyen Vsechny zivly 1950Zcela mimořádné postavení mezi umělci inspirovanými Bretaní zaujímá Jan Zrzavý, který zde nalezl svůj druhý domov a načerpal odtud náměty pro množství obrazů a bezpočet kreseb. Poprvé navštívil Bretaň roku 1925 a v letech do začátku války se tam opakovaně vracel. Poslední cestu do Bretaně podnikl v roce 1946. Jeho oblíbená místa, jako středověké městečko Locronan, přístavy Camaret a Kermeur nebo ostrov Ile de Sein, se stala častými náměty jeho prací. S postupem času své jednoduché formy dále redukoval až dospěl ke znakovému vyjádření motivu. V jeho zádumčivém, ztišeném a zniternělém výrazu nemají dramatické projevy mořského příboje, větrů a bouří žádné místo. Vynikajícího uznání se Zrzavému dostalo od zakladatele metafyzické malby, světově respektovaného malíře Giorgia de Chirica, který v jeho malbách nalezl spřízněnou esenci. V expozici Zrzavého díla, která zabírá tři výstavní místnosti, objeví divák řadu oblíbených a často reprodukovaných obrazů jako Kostel v Camaretu (1927), dvě varianty Ile de Sein (1934), Spící lodi (1937) nebo Studnu v Kermeuru (1940).

 Obr.6. Toyen: Všechny živly, 1950

 

Závěrečný oddíl výstavy je věnován poválečné tvorbě dvou českých autorů, kteří žili v trvalém francouzském exilu, a mohli proto i v dobách železné opony Bretaň svobodně navštěvovat. Malířku Toyen představuje trojice pláten, z níž vyniká obraz Všechny živly z roku 1950. Podoba syrové a drsné krásy bretaňské přírody je zde vyjádřena v symbolické rovině jako místo střetávání čtyř elementárních živlů. Sochař Jan Křížek, jehož tvorba vychází z archetypálních forem a elementárních znaků, pobýval v Bretani v létě 1956 a vytvořil zde sochy z kamene a dřeva na motivy keltských idolů a soubor kaligrafických kreseb tuší na žulové valouny. Postavení Jana Křížka v kontextu výstavy je unikátní tím, že na rozdíl od ostatních umělců se jako jediný neinspiroval přírodou Bretaně ani bretaňskou lidovou tradicí, ale dávnověkou keltskou minulostí země.

Autor: Jiří Bernard Krtička

 

Fotogalerie výstavy:

 

Videozáznam komentované prohlídky s kurátorkami Annou Pravdovou a Kristýnou Hochmuth