V širokém spektru v současnosti probíhajících výstav zvláštní postavení zaujímají expozice malířů, kteří na českou výtvarnou scénu vstupovali v šedesátých letech minulého století a kteří se po období stagnace v letech padesátých stali průkopníky opětovného propojení českého umění s evropskou moderní malbou. Jedním z nich je i Zdeněk Rybka (nar. 1938, absolvent AVU v Praze 1963, zakládající člen Klubu konkrétistů, 1968), známý nejenom ranými figurativními obrazy a krajinami dovedenými abstrahováním k hranicím minimalismu a geometrického tvarosloví, ale i tvorbou experimentální: objevem tak zvaných elektrografií, grafických záznamů elektrostatických polí rozšiřujících odkaz rayogramů z dob avantgardy.

Obr.1V posledních deseti letech se umělec věnoval svébytné figurativní malbě, jeho obrazy jsme mohli spatřit na výstavách v pražských galeriích Dolmen, Dion, P+P Kobylka či v Uhříněveském muzeu. O neutuchající erudici umělce svědčí i stávající výstava Obrazy z pravé ruky v Galerii u Prstenu (vytvářející pandán k předchozí výstavě Obrazy z levé ruky v Galerii Dion, 2014, název proto, že autor je levák), přinášející výběr z tvorby poslední doby, zvláště dosud nikde neprezentované obrazy z let 2017-2018. Jimi malíř dokládá svoji cestu hledání a nacházení vlastního vyjádření životních pocitů a citů. Poukaz k malířově hledačské cestě přináší koncepce expozice, zařazení i několika prací z devadesátých let: souboru liniových tušových kreseb na papíru a dvou elektrografií na plátně (Vánice, 1996; Zimní krajina, 1996).

 

Obr.1. Výstava Zdeňka Rybky v Galerii U prstenu

 

 

Podstatným rysem Rybkových obrazových a kresebných kompozic je dovádění figur na pomezí předmětnosti, budování postav dynamickými tahy štětců na pozadí téměř monochromních ploch, redukce tvarů ústící do vidu latentních symbolů. Vedle umění zkratky a dynamického tvarosloví pro obrazy jsou typické jejich náměty, korespondující s umělcovým životním postojem. Zdeněk Rybka je bystrý pozorovatel, své poznání života tlumočí ironizujícím až sarkastickým, přitom však vždy laskavým a chápajícím pohledem, dominujícím středobodem zájmu je pro něj člověk (Komora s ostatky, 2016). Daná tématika není výrazem sentimentu ani tlumočením sociální skepse, je v pravém smyslu slova přitakáním životu, vyjádřením radosti z jeho prožívání. I proto Rybkovy obrazy přes zdánlivou jednoduchost mají výrazovou sílu a přesvědčivost, jejich autonomnost – nemožnost připodobnění k tvorbě jiných autorů – jim dává samozřejmost děl velkých mistrů. Stylové prostředky: rozklad a abstrahování figur, energické expresivní linie obrysů a jejich expresionistická hyperbolizace, gradace kreseb pojednáním jejich monochromních ploch stupnicí barev od bílé přes šedou, šedomodrou až k černé, to vše i s akcenty teplých barev od červené ke žluté je i důkazem malířova citového zaujetí, dokladem jeho životní vitality.

Obr.2Zdeněk Rybka náměty svých obrazů čerpá z prožívání každodennosti, zobecňujícím přenosem svých osobních vzpomínek a pocitů do volně vyznívajících vizuálních kreací vytváří obrazy ducha a tím i paměti naší doby, každé jeho dílo se tak stává spouštěčem našich hodnotících – a přehodnocujících – úvah k současnosti, naplňuje tezi „průřez otevírá přístup ke komplexitě“ (Gilles Deleuze). Proto i příznačným rysem Rybkových obrazových a kresebných kompozic je dovádění figur na pomezí abstrakce, budování postav dynamickými liniemi na pozadí téměř monochromních ploch.

 

Obr.2. Dvě panny II, 2018

 

 

 

 

Takto vyznívá i jedna z dominant probíhající expozice: vystavený obraz Trága (2014), kompozice v letu rozepjaté postavy nad sbíhajícími se liniemi kolejiště metra (reminiscence to tragické smrti kamaráda, malíře Vlastimila Šika). Tady koncept pádu a smrti, potažmo zániku, prázdna a bezčasí, však není jen čirým výrazem úzkosti, zoufalství, stesku a smutku nad koncem existence; umělcovo dílo překračuje hranice osudu a historie, dává zaznít velikosti osobnosti přítele, síle důsledného činu, hloubce přátelství. Citový náboj, zpodobnění zážitků vyňatých z místa a času se dotýká obecného, latentně obsažená nostalgie tlumočí pocitovost, kdy čas není jen nyní a zde, ale i jindy a jinde, stíráním hranice mezi minulostí a budoucností díla získávají nadčasovost.

Obr.3Mimo umění zkratky a dynamického tvarosloví pro Rybkovy obrazy jsou tak typické i jejich náměty, korespondující s umělcovým životním postojem. Životní poetika vyznívá i z názvů maleb dovádějících abstrahováním tvarosloví ústředních prvků do tektonických rozvrhů kompozic, jejichž výrazovou poutavost podtrhuje kontrast obsaženého jazyka geometrie a organického tvarosloví. V tomto vyústění, až do formy geometrických znaků, se představuje současná umělcova tvorba (Dvě panny, 2018). I proto Rybkovy obrazy přes svou zdánlivou jednoduchost mají výrazovou sílu a přesvědčivost, jejich autonomnost – nemožnost připodobnění k tvorbě jiných autorů jim dává samozřejmost děl velkých mistrů. Stylové prostředky: rozklad a abstrahování figur, energické expresivní linie obrysů a jejich expresionistická hyperbolizace, akcentace ústředních kompozičních prvků červení až žlutí, gradace zadních obrazových plánů od bílé přes modrou po černou, to vše je i důkazem malířova citového zaujetí, dokladem jeho životní vitality. Důsledná umělcova snaha o dotek bytí, o zachycení esence, podstaty zobrazovaného pak jeho malbu vedou k hranicím abstrakce. Příkladem toho je obraz Padlý motýl (2017), kompozice monochromních ploch a linií přičemž motýl je symbolem růstu, změny a transformace, přeneseně duše (ve starověkém Řecku zpodobněné bohyní Psyché; samo slovo psyché bylo pojmem jak pro duši, tak pro motýla), potažmo kreativity, svobody a radosti.

 

Obr.3. Padlý motýl, 2017

 

 

Jestliže Rybka dynamikou své malby obrazům uděluje výraz, odkrýváním tělesnosti a duševních pochodů člověka, odkazy ke světu, jim dává jejich obsahovou platnost. Vycházejíce ze své tvůrčí imaginace a v návaznosti na výdobytky moderního umění (připomeňme Gauguinův primitivismus i Picassovu zkratkovitou malbu) svůj tvořivý vývoj směřuje k vyjádření úžasu nad životem, jeho vznikem, formami a prožíváním. Prostřednictvím ústředního modelu: živé bytosti, spěje ke spojení života a tvorby, ke splynutí malby s žitím, s prožíváním životního tepu, se samotnou podstatou života. Překonává tak klamy, jichž se dopouští často náš intelekt zahleděním se na nepodstatné, ukazuje, že racionální vědomí plyne jen po povrchu života, hlubin se dotýká podvědomí, spontaneita a inspirace umělce.

 Nesvázán žádnými postuláty a předsudky prostřednictvím tvorby poskytuje své představy, sebe samotného, svým dílem dává zaznít radostem i bolestem života moderního člověka, oněm niterným zážitkům, které dle Heinricha Rickerta nejsou pouhým poznáním, ale plnou hrou sil mysli, stálým proudem životní vitality nevyjádřitelné nějakým strnulým pojmem; Rybkovo dílo je tudíž i naplněním onoho élan vital, ústředního pojmu Bergsonovy filozofie života. To spolu s výtvarnou kvalitou je i zárukou plnosti a platnosti umělcova díla v čase budoucím, to by mělo být i podnětem zájmu o ně v současnosti.

Autor: Ivo Janoušek

Fotogalerie výstavy: