Výstava s názvem Tož to kupte! TGM a sbírka umění pro Pražský hrad se zapojuje do série akcí k stoletému výročí vzniku naší republiky. Díla převážně českých výtvarníků vystavená v Císařské konírně Pražského hradu pocházejí z prezidentských sbírek výtvarného umění, které vznikly díky finančním darům, jež získal prezident Masaryk ke svým sedmdesátým narozeninám v roce 1920 a o deset let později ke svým osmdesátinám. Výstava probíhá do 9. prosince 2018.

cermakMasaryk se rozhodl podpořit činnost kulturních, humanitních a sociálních institucí z prostředků Národního fondu Masarykova a Jubilejní fondu. K akvizici uměleckých děl byly využity úroky z nadace, a proto se s nákupy začalo až na konci dvacátých let. V roce 1953, kdy proběhla měnová reforma, však fondy zanikly. Jednotlivá díla tvoří výzdobu hradních interiéru či zámku v Lánech a nebyla doposud jako jeden celek veřejnosti představena. Výstava má však ještě další přesah, podává totiž určité svědectví o rozdílném přístupu prezidentských osobností – Tomáše Garrigue Masaryka, Edvarda Beneše, Emila Háchy a Klementa Gottwalda – k výtvarnému umění. Odráží vkus, zájmy i vidění světa jednotlivých osob. Větou Tož to kupte! posvětil Masaryk nákup cyklu akvarelů Život na panském sídle od Josefa Mánesa, jak zůstalo na Pražském hradě písemně zaznamenáno.

Prvotní impuls k nákupům uměleckých děl dal sám Masaryk a určil patrně i rámcový charakter budoucí sbírky, kterou nevnímal jako osobní, nýbrž reprezentující prezidentský úřad. Sbírku budoval v duchu nového samostatného demokratického státu, vymezoval se proti habsburské monarchii, a proto měli být nakupováni umělci, kteří byli považováni za české. Praktickou realizací pověřil své nejbližší spolupracovníky, všechna díla si však nechával předkládat k nahlédnutí a ponechal si právo konečného rozhodnutí. Správcem fondů se stal Jindřich Říha, který řídil administrativní procesy akvizice. Hlavním iniciátorem nákupů a autorem posudků byl až do roku 1952 Václav Vilém Štech. Masaryk spatřoval v umění nedílnou součást lidského života. Nejdůležitějšími pro něj byly jeho vzdělávací a etická funkce, a takto koncipoval i sbírku.

 

Obr.1. Jaroslav Čermák: Zrcadlo, 1862

 

Právě akvizicím za doby Masaryka je na výstavě věnován největší prostor. Převládají tu z větší části díla umělců 19. století. Tematicky jsou zastoupeny krajinomalby, historická látka či témata týkající se slovanských zemí. Návštěvníci se tak mohou seznámit s krajinami Otakara Lebedy, Josefa Matěje Navrátila, Františka Kavána či Jana Preislera, pohledem Julia Mařáka spatřit významná místa našich dějin – Velehrad Říp a Vyšehrad. K vidění jsou ilustrace k českým lidovým písním od Josefa Mánesa či kresebný cyklus Život starých Slovanů od Mikoláše Alše.

hynais

Výstavu však otevírá státnický portrét prezidenta od Otto Peterse z roku 1931. Dále si můžeme prohlédnout dalšího člena Masarykovy rodiny, vnučku Herbertu, od malíře Jana Slavíčka, který byl Herbertiným nevlastním bratrem. Vychovával ho totiž prezidentův syn Herbert Masaryk. Mezi další portréty patří Božena Němcová od Josefa Vojtěcha Hellicha – tento známý obraz měl Masaryk ve své pracovně, jak ukazuje fotografie Josefa Sudka zvětšená do velikosti fototapety – či Karolína Ženíšková, kterou zachytil její syn František Ženíšek. Později přibyly portréty kancléře Přemysla Šámala od Viktora Strettiho a prezidenta Edvarda Beneše od Otto Peterse.

 

Obr.2. Vojtěch Hynais: Sv. Maří Magdalena, 1882

 

Do sbírky se promítly i Masarykovy názory na rovnost pohlaví, a proto často nakupoval i díla žen-umělkyň. Například v roce 1932 byl pro Pražský hrad pořízen obraz Bouře (Horská krajina) z roku 1894 od Charlotty Weyrother-Mohr-Piepenhagenové, dcery malíře Augusta Piepenhagena, která patřila stejně jako Amálie Mánesová, jež byla dcerou Josefa Mánesa, k prvním představitelkám profesionálních výtvarnic v Čechách. Mánesové obraz s názvem Krajina byl zakoupen v roce 1930. Masaryka podporovala v těchto nákupech jeho dcera Alice Masaryková, která se po smrti své matky v roce 1923 starala o prezidentovu domácnost a zastávala funkci první dámy a která, i když bylo její angažmá neoficiální, se zasadila o relativně četné nákupy umělkyň. Zajímala se především o své současnice, ale nezapomínala ani na malířky 19. století. Snažila se prosazovat akvizice takových autorek, které se ocitly ve finanční tísni, jako například Anna Macková, partnerka Josefa Váchala, jehož knihu Malíř na frontě zakoupila Národní knihovna.

Zajímavý je ale také fakt, co v této sbírce nenajdeme. Jedná se, vzhledem k Masarykovu komplikovanému vztahu ke katolické církvi, o náboženskou tematiku. Nevyskytují se zde ani příliš smyslné scény či akty, jelikož umění mělo podle prezidenta ovlivňovat rozum, který ovládá lidské vášně. Jediné akty na Pražském hradě, a to hned ženský i mužský zároveň, nalezneme v triptychu Maxe Švabinského s názvem: Touha, blaženost a rozkoš z roku 1896, v němž umělec vyjádřil svůj vztah ke své budoucí ženě Elišce. V posudku Štech píše, že i když se jedná o erotické téma, triptych může být do sbírky zařazen pro svoji „jemnost podání“ a „překrásné motivy krajinné“. Všechny tři kresby byly zakoupeny ale až v roce 1938, kdy již Masaryk nebyl prezidentem. Upozornit musíme také na skutečnost, že k největšímu počtu nákupů došlo během hospodářské krize s úmyslem pomoci umělcům či prodávajícím, kteří se ne vlastní vinou dostali do finanční nouze.

preislerKdyž se po Masarykově abdikaci v roce 1935 stal prezidentem Edvard Beneš, dispozice s financemi mu byly ponechány a akvizice mohly probíhat i nadále. Lidé zapojení do budování sbírky, s výjimkou Alice Masarykové, ve své činnosti pokračovali jako doposud. Pod Benešem se sbírka rozšířila i o tvorbu soudobých umělců a více se otevřela zahraničí. Beneš se totiž osobně znal s celou řadou výtvarníků, se svoji manželkou často navštěvoval výstavy moderního umění a v soukromí se věnoval sběratelství. Měl pozitivní vztah k Francii, kde studoval, a inklinoval k takovým umělcům, kteří prodělali podobné zkušenosti jako on sám. Jedním z nich byl Josef Šíma, který žil od roku 1920 v Paříži. Sbírka se tak obohatila o díla moderní povahy, například od Emila Filly, Antonína Procházky, Františka Tichého nebo Františka Kupky. V roce 1947 Beneš zaštítil výstavu Umění republikánského Španělska a vystavující přijal na soukromé audienci. Na Pražském hradě zůstala na tuto událost vzpomínka v podobě barevného tisku s názvem Dítě - harlekýn od Pabla Picassa z roku 1926.

Obr.3. Jan Preisler: Černé jezero, 1904           

Státní prezident Emil Hácha, jak zněl prezidentský titul za Protektorátu Čechy a Morava, byl do funkce zvolen v listopadu 1939. Na rozdíl od předchozích let se akviziční činnost za Protektorátu zaměřovala na nákupy souborů děl přímo z výstav, přehlídek pořádaných Kulturní radou Národního souručenství. Počet akvizic se snížil. Měřítkem byla nezávadnost získaného díla, ale také ohledy na materiální nouzi výtvarníků, jelikož obchod s uměním v této době téměř ustal. Především umělci vycházející z avantgardy neměli na růžích ustláno. Příkladem může být Václav Špála, který byl prohlášen za zvrhlého umělce, své obrazy směňoval za jídlo a další věci denní potřeby. Po roce 1945 však dostal jako jeden z prvních malířů od prezidenta Beneše titul národní umělec.

schikanederPod komunistickou nadvládou se změnil nejen charakter uměleckých děl, ale i proces akvizic. Zapojení prezidenta Klementa Gottwalda, který do své funkce nastoupil 9.5. 1948, do utváření sbírky bylo omezeno na minimum a odpovědnost byla přenesena na odborný kolektiv. Přestože díla musela být ideologicky vhodná a sám umělec byl podroben kádrovému zkoumání, byla díky jednotlivým členům umělecké komise pořízena i řada děl vymykající se z rámce socialistického realismu. Do sbírky přibyly v této době obrazy U mlátičky v poledne Ludvíka Kuby, Bratislavský trh Gustáva Malého, U sv. Antoníčka Miloše Jiránka, Libušino proroctví od Františka Ženíška či dřevoryt Demonstrace od Karla Štecha.

 

Obr. 4. Jakub Schikaneder: Na Ztracené vartě, 1906

 

Výstava na Pražském hradě prezentuje více než 100 exponátů, asi čtvrtinu z prezidentských sbírek. Vybrány byly především závěsné obrazy na plátně, dřevě, překližce a papíře. Zajímavostí je, že popisky u jednotlivých děl často uvádějí i sumu, za kterou bylo dílo presidentskou kanceláří pořízeno. Celkově tehdy Hrad vyčlenil na nákup umění asi osm miliónů korun. Výstava je prostorově a barevně členěna, aby si divák mohl udělat představu o akviziční činnosti během funkčních období jednotlivých prezidentů, avšak někdy je tento úkol poněkud nesnadný a vyžaduje od návštěvníků větší soustředění. Díla by si zasloužila také větší výstavní prostor. Naopak velice dobře provedené jsou informační panely, přinášející řadu zajímavých informací o prezidentských osobnostech a jejich vztahu k umění. I když stálo budování uměleckých sbírek na pokraji prezidentské administrativy, podařilo se především prezidentům Masarykovi a Benešovi, podle jejich osobních preferencí, sestavit konvolut kvalitních děl našich předních umělců. Sbírka nebyla samoúčelná, ale měla podle Masaryka zprostředkovat nejen pracovníkům kanceláří, oficiálním návštěvám, ale díky reportážním fotografiím v tisku i širší veřejnosti povědomí o české kultuře a tím i o minulosti národa. Přínosem celé výstavy není jen první souhrnná prezentace sbírek českých prezidentů, ale také určitý psychologický podtext. Zdá se, že tu platí nejen: „Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, kdo jsi“, ale také „Ukaž mi, jaké umění sbíráš, a já ti řeknu, kým jsi.“

Autor: Eva Čapková