Muzeum umění Olomouc představuje pod názvem Rozlomená doba 1908–1928. Avantgardy ve střední Evropě výstavu moderního středoevropského umění v období dvacetiletí velkých historických, společenských i kulturních proměn. Velkorysá expozice byla realizována ve spolupráci s Mezinárodním centrem kultury v Krakově, Galerií města Bratislavy a Janus Pannonius muzeem v Pécsi. Výstava v Olomouci trvá do 27. ledna 2019. Poté se v průběhu následujícího roku představí v obměněné formě postupně v Krakově, Bratislavě a Pécsi.

Obr.1 Kubista

 

Smyslem výstavy Rozlomená doba je představit průřez hlavními tendencemi moderního umění na území Rakouska-Uherska a nástupnických států v přelomovém období deseti let před a po konci první světové války. Podle autorů ambiciózního projektu, Karla Srpa a Lenky Bydžovské, znamenal konec války zlom mezi dvojím pojetím avantgardy: před válkou usilovala o změnu umění, po válce o změnu světa a života. Expozice je rozčleněna do dvanácti částí, volně vymezených tematickými okruhy od portrétu, zobrazení těla, vyjádření duševních stavů (expresionismus), formálního řádu (kubismus) přes reflexi války a moderního městského života až k vyjádření nové duchovnosti či nových humanistických ideálů.

Z maďarského umění zaujmou díla Jánose Kmettyho, kubistické malby Sándora Bortnyika a Imre Szobotky či tvorba členů avantgardní skupiny Osma (Kernstok, Márffy, Tihanyi). Nechybí ani práce László Moholy-Nagye, mezinárodně respektovaného představitele Bauhausu. Polské umění výrazně zastupuje Stanislaw Ignacy Witkiewicz, malíř Wladyslaw Strzeminski, jeho žena sochařka Katrzyna Kobro nebo malíři Kazimierz Podsadecki a Stanislaw Kubicki. Pozornost diváka strhne soubor velkoformátových expresivně symbolických maleb slovenského autora Antona Jasusche. Moderní umění jihoslovanských národů reprezentují například díla France Kralje, Ivana Čarga a Milko Bambiče. 

 

Obr.1.  Bohumil Kubišta: Sv. Šebestián 1912, Národní galerie Praha

 

 

 

Obr.2 Tihanyi

České umění je v expozici Rozlomené doby zastoupeno nejpočetněji, a to obsáhlým souborem prací klasiků české moderny Bohumila Kubišty, Emila Filly, Antonína Procházky, Josefa Čapka, Jindřicha Štyrského, Toyen a Františka Šímy, včetně abstrakcionistů Františka Kupky, Františka Foltýna a Aloise Bílka. Proti tomu je poněkud upozaděna prezentace moderního rakouského umění. Vedle portrétu od Oskara Kokoschky a Snímání z kříže Maxe Oppenheimera zaujmou nejvíce díla dvou představitelek vídeňského kinetismu – malba Apokalypsa od Marianne Ullmann a litografie Eriky Giovanny Klien. Překvapivě zde chybí díla tak výrazných osobností jako Alfred Kubin a Egon Schiele.

Vedle hlavní expozice v trojlodí muzejní budovy jsou jiné tři sály věnovány avantgardním projevům ve fotografii, fotomontáži, plakátu, typografii a uměleckých časopisech, další sál je proměněn v dočasné kino, kde probíhá projekce ukázek z dobových avantgardních filmů. Vůči takto extenzivnímu mapování zmíněných fenoménů působí dosti nevyváženě skrovná prezentace sochařského umění. Ta je navíc z poloviny omezena na ikonická díla Otto Gutfreunda, v Čechách již nesčetněkrát vystavená. Drobná bronzová plastika Dvojice od Augusta Zamoyského jen dosvědčuje, že možnost seznámit českého diváka se středoevropskou sochařskou tvorbou v „rozlomené době“ zůstala nevyužita. 

 

Obr. 2. Lajos Tihanyi: Most 1921, Galerie Berinson, Berlin

 

 

 

 

Obr.3 Jasusch

Expozice malby je vůči plastice výrazně obsáhlejší a propracovanější. Díky tomu se autorům podařilo představit a osvětlit některé souvislosti mezi umělci a díly v dobovém středoevropském prostoru. Zajímavá je například paralela mezi abstraktními krajinami Hanse Mattise-Teutsche a díly českého abstrakcionisty Aloise Bílka. Při pohledu na obraz Všeobecný zmatek od Stanislawa Witkiewicze, expresivní díla Antona Jasusche nebo malbu Lidé, buďte čisti! od Jánose Schadla lze jenom litovat, že byla promarněna příležitost představit v tomto středoevropském kontextu práce českého solitéra Josefa Váchala. Škoda, že autoři, favorizující kubistickou linii českého umění, nenašli místo pro jediné Váchalovo dílo.  

 

Obr.3. Anton Jasusch: Síla slunce 1922–24, Slovenská národná galéria, Bratislava

 

 

 

Obr.4 BambicV závěrečné části expozice se proklamovaná souvislost českého umění s vývojem středoevropským poněkud vytrácí. V oddíle věnovaném surrealismu nemají umělecky suverénní díla českých autorů – J. Štýrského, Toyen a F. Šímy – žádný protějšek. V posledním oddíle se projevuje nápadná disjunkce mezi volnou abstrakcí českých malířů F. Kupky a F. Foltýna a abstrakcí ostatních prezentovaných umělců, svázanou konstruktivistickými, popř. suprematistickými premisami. V doprovodném textu výstavy k tomu divák žádný komentář nenalezne, ač by si obě skutečnosti zasloužily reflexi.

Zdá se, že vzhledem k výjimečnému charakteru tohoto projektu se autoři nepokusili předložit nějaký ucelený koncept umění ve střední Evropě v období 1908–1928, ale spíše nastolit otázky a vyvolat diskusi. Otázek vyvstává celá řada, počínaje tou zásadní – co se rozumí pod pojmem středoevropské avantgardy? V textu průvodce k výstavě autoři prohlašují, že umělci se v této době nepovažovali za Středoevropany, ale za součást celosvětového hnutí nadnárodní umělecké avantgardy. Vzápětí tento závěr relativizují tvrzením, že spíše než o jedné avantgardě je třeba uvažovat o „souběhu místně odstíněných avantgard“.

 

Obr.4. Milko Bambič: Vysílání / Broadcasting 1926, Goriški muzej Kromberk, Nova Gorica

 

 

 

Obr.5 KupkaŘada otázek může logicky následovat: Co činí avantgardu avantgardou? Je to zformování skupiny s programovým manifestem nebo teprve určitá míra naplnění programu? Zakládá naplnění programu nárok na uměleckou hodnotu díla? Nebo o ni rozhodují zcela jiná kritéria, aplikovaná s nezbytným časovým odstupem? Je společenská angažovanost díla relevantní pro posouzení jeho umělecké hodnoty? Kde je v takovém konceptu místo pro tvorbu solitérů, zodpovědnou za vznik zásadních hodnot moderního umění? Je koncept avantgardy pro studium dějin umění dostatečně objektivní a metodicky oprávněný?

Přes všechny podobné otázky a výhrady vůči autorské koncepci výstavy je na místě aktuální výstavu v Olomouci přivítat. Muzeum umění Olomouc již delší dobu pracuje na budování sbírky moderního středoevropského umění a nyní jako první muzejní instituce v zemích střední Evropy realizovalo náročný projekt tohoto zaměření a rozsahu. K výstavě se připravuje vydání rozsáhlé odborné publikace. Lze očekávat, že výstava vyvolá nejen odbornou diskusi o fenoménu středoevropské moderny, ale bude také iniciovat jeho další výzkum cestou nových výstavních projektů.    

 

 Obr.5. František Kupka: Variace na azurový prostor 1913-22, Národní galerie Praha

 

 

Autor: Jiří Bernard Krtička

Fotogalerie výstavy: