Czech Press Photo by mělo bojovat za reportážní fotografii a nepodbízet se médiím

V letošním ročníku přední české fotografické soutěže získal Stanislav Krupař jednu z cen za sérii fotografií ze zdevastovanovaného východu Ukrajiny Ve svém proslovu při předávání upozornil na vyprazdňování obsahu, přesměrování zájmu na nekonfliktní témata a přizpůsobení se zájmům oligarchům vlastnícím média. Czech Press Photo má být podle něho více kontroverzní, akcentovat etiku a sociální témata. Ceny 24. ročníky byly vyhlášeny na slavnostním ceremoniálu v Brožíkově síni Staroměstské radnice 20. listopadu 2018.

V letošním ročníku přední české fotografické soutěže získal Stanislav Krupař jednu z cen za sérii fotografií ze zdevastovanovaného východu Ukrajiny Ve svém proslovu při předávání upozornil na vyprazdňování obsahu, přesměrování zájmu na nekonfliktní témata a přizpůsobení se zájmům oligarchům vlastnícím média. Czech Press Photo má být podle něho více kontroverzní, akcentovat etiku a sociální témata. Ceny 24. ročníky byly vyhlášeny na slavnostním ceremoniálu v Brožíkově síni Staroměstské radnice 20. listopadu 2018.

krupar czech press photoZ proslovu Stanislava Krupaře (upraveno a zkráceno, úvodní foto Petr Zewlak Vrabec)

Dovolte mi několik slov k naší soutěži. Jmenuje se Czech Press Photo – Česká novinářská fotografie. Jenže dokumentární fotografie nežije ve vzduchoprázdnu. Potřebuje prostor, který musí být důvěryhodný, má-li mít fotografie nějaké ambice a smysl.

Situace českých médií je neveselá. Ta velká, mocná a stále ještě poměrně bohatá, jsou v rukou oligarchů, kteří jimi zaštiťují vlastní zájmy a až na výjimky je vlastně reportážní fotografie vůbec nezajímá. A s jak vzletnými slovy by o svých mediálních akvizicích nežonglovali, každopádně do reportáží investovat ochotni nejsou. Důkazem mého tvrzení budiž, že za víc než čtyři roky války na východě Ukrajiny, a je to za rohem, žádný z našich mediálních domů nebyl ochotný vyslat na separatistický Donbas ani jednoho ze svých fotografů. Jakoby se nás to netýkalo. Těch pár původních fotek, které v České a Slovenské republice z těch míst máme, vzniklo jen díky několika nadšencům na volné noze, kteří se tam na vlastní pěst vydali. Bez jakéhokoliv zázemí, bez pojištění a riskujíc při tom vše. A podobně zoufalé je fotografické pokrytí sunitsko-šíitského konfliktu, války v Afghánistánu. A vůbec - zkuste si dosazovat sami. Ambiciózní reportážní celky u nás nevznikají a nám nezbývá, nežli pokukovat přes hranice, co vše je možné tisknout v Süddeutsche, Die Zeit či ve Sternu.

V takto omezeném manévrovacím prostoru je Czech Press Photo vlastně skoro jedinou možností, kde se my, českoslovenští fotografové, můžeme předvést a získat za svou práci i příjemnou, a pro naše další fungování tak nutnou finanční odměnu. Velké díky za to.

Já bych však chtěl od Czech Press Photo mnohem víc, protože tuším mnohem větší potenciál. Aby stanovovalo a hlídalo novinářské standardy ve fotografii. Aby vyvolávalo debatu o tom, co je to obrazová manipulace a co se s fotografickým obrazem smí a nesmí. Aby nastolovalo agendu. Aby dávalo naší fotografii do světových souvislostí. Aby československou odbornou i laickou veřejnost informovalo o tom, co se ve světové fotografii řeší a děje. V tomto ohledu je skvělé, že Czech Press Photo zve do svých porot nezpochybnitelné mezinárodní kapacity.

A v neposlední řadě – aby se fotografů zastávalo. Před mocnými zaměstnavateli, před neurvalými politiky, před násilníky v ulicích. Reportážní fotografové jsou totiž ohrožený druh. Samozřejmě, lecos z toho by měl dělat Syndikát novinářů, ale ten u nás bohužel také nefunguje.

V tomto kontextu mi přijde příznačné jak nadšeně se Czech Press Photo chlubí svým čerstvým mediálním partnerstvím s časopisem Reflex, s tím, že z jeho redakce pochází mnoho fotografů, kteří v soutěži uspěli. Ano, je to ten Reflex, který před pár lety rozpustil své reportážní fotografické oddělení a nakonec se zbavil ikonického Jana Šibíka, nedostižně nejúspěšnějšího fotografa v historii této soutěže. Všichni tehdy mlčeli. Někdo škodolibě, jiní možná ze strachu. Neříkám to proto, že i já jsem tehdy musel z redakce odejít, neboť pro mě se změna ukázala jednoznačně k lepšímu. Říkám to proto, že v Čechách schází oborová organizace, která by se za fotografy bila. Czech Press Photo, protože se slovy hlásí k étosu reportážní fotografie, by to podle mého dělat mělo – a nedělá.

Místo toho jakoby ztrácelo tvar a měnilo své ambice. Czech Press Photo je vlastně už jen částí nového Českého fotografického centra na okraji Prahy, a to spolu s nově vzniklou soutěží Czech Nature Photo. Jsem ten poslední, kdo má něco proti jelenům v mlze, lovícím orlům na Aljašce či makrofotografii hmyzu. Bývají to krásné obrázky. Fotografickému dokumentu jsem se však začal věnovat, a jistě nejsem v tomto sále sám, protože věřím, že fotografie, má být víc než hezký obrázek. Ve výjimečné konstelaci situace - kompozice - výraz - světlo může sdělit o nás samých i o světě kolem to, co žádná slova. Že umí klást otázky a nutí nás ptát se po smyslu. Míchání těch dvou, obsahově tak odlišných soutěží pod jednu střechu a v jedné instituci mně nepřijde prospěšné.

Aby bylo podle mého gusta, mělo by být Czech Press Photo kontroverzní, ne smířlivé. Mělo by aktivně upozorňovat na problémy, a ne před nimi zavírat oči. Mělo by na časopisy a noviny spíš tlačit a ne jim nadbíhat. K mocným by pak mělo být kritické, ne podlézavé.

Inspirace je kolem nás spousta. Třeba i proces výběru fotografií v soutěži Hungarian Press Photo, kde jsou jednání porotců veřejná a tudíž dokonale transparentní a ještě inspirativní. Zmizel by tak prostor pro drby o zákulisních tlacích a proč někdo uspěl a někdo ne. Po vzoru World Press Photo, Reportérů bez hranic či Human Rights Watch akcentovat sociální témata, etiku fotografie a motivovat fotografy k dlouhodobým projektům.

Víte, my fotografové jsme sebestřední, namyšlení a žárliví individualisté. Neumíme se vyjadřovat slovy a táhnout za jeden provaz, natož pak bránit naše společné zájmy. Zoufale tak potřebujeme někoho, kdo by to za nás dělal. Jinak tu zbydou jen ty hezké obrázky.


Stanislav Krupař je dokumentární fotograf a spolupracoval s řadou prestižních světových médií. Narodil se 15. dubna 1972 v Pardubicích. Pravidelně se umísťuje mezi oceněnými v soutěži Czech Press Photo a v roce 2011 získal i její hlavní cenu za fotografii roku. V posledních letech zpracovával rozsáhlé reportáže především pro německá média, zejména Die Zeit. Doma pak publikuje v Magazínu Reportér.