Loni jsme si připomněli výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, na začátku roku 2019 jako smutnou reakci na tuto událost vzpomínáme i padesátileté výročí smrti studenta filosofické fakulty Univerzity Karlovy Jana Palacha. Jeho sebeupálení na Václavském náměstí dne 16. ledna 1969 vyvolalo nejrůznější reakce u značné části naší společnosti. Odpověď Aleny Ovčáčkové na tuto událost byla reakcí spíše intimní a tichou, která však rozhodně stojí za připomenutí.

Loni jsme si připomněli výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, na začátku roku 2019 jako smutnou reakci na tuto událost vzpomínáme i padesátileté výročí smrti studenta filosofické fakulty Univerzity Karlovy Jana Palacha. Jeho sebeupálení na Václavském náměstí dne 16. ledna 1969 vyvolalo nejrůznější reakce u značné části naší společnosti. Odpověď Aleny Ovčáčkové na tuto událost byla reakcí spíše intimní a tichou, která však rozhodně stojí za připomenutí.

Misa 1aAlena Ovčáčková se narodila 6. srpna 1937 v Ostravě. V roce 1960 dokončila studia na katedře filosofické fakulty Palackého univerzity v Olomouci. Od té doby se věnovala keramické tvorbě a pedagogické činnosti. Její umělecká kariéra se slibně vyvíjela. V roce 1962 získala třetí cenu v celostátní soutěži Ústřední lidové umělecké výroby za kolekci nádob na květiny. Na své první samostatné výstavě v ostravské síni Dílo, která byla otevřena 21. května 1969, vystavila mimo jiné práce, které věnovala právě Janu Palachovi. Jednalo se o sérií svícnů, na které umístila nejrůznější texty. Vzhledem ke znovu se vyostřujícím podmínkám v Československu nešlo o žádnou banální záležitost, kde cenzura přes nejrůznější umělecké komise schvalovala tehdy i později řádky, které pro svou keramiku vybírala. V roce 1969 ale cenzorské oko nebylo natolik bdělé a svícny mohly být představeny veřejnosti. „A když to pak skutečně udělal [Palach], byl to obrovský moment překvapení. Lidi to přeci jen trochu probudilo z té letargie, která už pomalu nastávala,“ vzpomíná Ovčáčková.

 

 

K využití písma v keramické tvorbě se rozhodla díky svému muži Eduardu Ovčáčkovi, který se stal v roce 1963, po skončení studia na Akademii výtvarných umění v Bratislavě, vyučujícím katedry výtvarné výchovy na FF Palackého univerzity v Olomouci, kde pracoval až do roku 1968. V tamní grafické dílně objevil razidlová písma, která dříve sloužila ke zlacení titulů desek náboženských knih. Škola totiž sídlila v budově bývalého Arcibiskupského paláce na Václavském náměstí. Písmo začal využívat ve svých pracích nejen on sám, ale experimentovat s ním začala i jeho žena. Vytvořili něco na způsob „lettristické dvojice“. Písmo k dekoru točené keramiky před Ovčáčkovou nikdo nevyužíval, a proto se tento způsob práce stal jejím vlastním poznávacím znamením. Nejednalo se však pouze o originální dekorativní prvek, ale i o způsob, jak se pomocí keramiky lépe vyjádřit a navázat bližší kontakt s divákem či uživatelem.

Svicny 1a

 

Ovčáčková začala spolupracovat s redaktorem deníku pro ostravský kraj Nová svoboda Ivanem Kubíčkem, který jí pomohl vybrat vhodné texty: „Poslala jsem mu svůj návrh a on mi zaškrtal, co by tam mělo být.“ Společně pak na svícny vybrali například text básníka Miroslava Holuba Praha Jana Palacha

 

A tady stojí socha bez pochodně.

A tady běží pochodeň bez sochy.

A je to prosté. Kde končí

Člověk, začíná plamen.

A pak v tichu slyšet drmolení

Červů popela. Neboť

Ty miliardy lidí v podstatě

Drží hubu.

 

Kubíček navrhoval například i úryvky z posledního dopisu Jana Zajíce, který se po vzoru Palacha upálil v únoru 1969 v den 21. výročí komunistického puče: „Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať už je jakákoli. [...] Pozdravujte kluky, řeku a les.“ Ovčáčková prozrazuje: „S Ivanem Kubíčkem jsme všechno probírali. Bylo pro nás hrozné, že sem přijely ty sovětské tanky.“ Kubíček musel po roce 1968 z Nové svobody odejít. Živil se jako řidič náklaďáku či bagru, později jako pracovník Metrostavu. Kopal základy pro stanice metra. Celá jeho rodina byla v podstatě zlikvidována.

Keramika se vyznačovala drsností, když Ovčáčková neuhlazovala střep a neskrývala ho pod hladké glazury. Volila takové, které se vpíjely do hlíny, anebo je záměrně přepalovala. Často se jednalo o solné glazury, které se používaly na kanalizační roury. Toto nekonvenční povrchové pojednání střepu dalo vyniknout tvaru, který je jednoduchý a jako v případě svícnů se obměňován textací stále opakuje. Avšak tvar, ke kterému došla soustavnou prací, vyvolává u diváka nejrůznější asociace, ať už je jedná například o představu lidského těla či totemu. Společně s opakováním této formy a rytmizací prostoru vyvolávala instalace až sakrální dojem. Kombinace hlíny a písma přímo poukazuje na Bibli a příběh stvoření. Jak napsal Kubíček v roce 1969 do výstavního katalogu: „Ostatně, genese tohoto nápadu je příznačná: není patrně náhodou, že se zrodil a byl realizován právě roku 1968, tedy toho roku, v němž se slovo znova po létech osvobodilo a nabývalo svých pravých významů. Na počátku bylo slovo. Budiž světlo. Slovo a světlo. Slovo a svícen. Miska na obětiny a obilí, džbán na víno. Slovo a džbán až k hořkému konci do dna.“

Doza1aCelá její tvorba tehdy vznikala ve velice jednoduchých podmínkách: „Měla jsem jen takový krut na šicí motorek, stroj, na kterém šlapala švadlena. Tatínek mi ho dal společně s jedním pánem dohromady, abych mohla točit. Takže takhle to bylo.“ Hlínu sháněla nejrůznějšími způsoby, někdy sama kopala jíl. Později začala s manželem vozit hrnčířskou hlínu z Valašského Meziříčí a z Tupes, kde byly závody na výrobu průmyslové keramiky: „Vyráběli tam kádě na zelí, hrnce a mísy a takové průmyslovější věci, užitkovou keramiku. Tam mi to i pálili. Vozili jsme na vypálení věci tam a zase zpět. Měli jsme takového kombíka a jednou nám cestou upadlo kolo i s tou hlínou.“

Tvorba přinesla Ovčáčkové nejen starosti se zajišťováním materiálu. Původně vyučovala na průmyslové škole a na gymnáziu výtvarnou výchovu a ruský jazyk. Později se dostala na lidovou konzervatoř, kde učila dospělé a někdy i děti, které se hlásily na střední výtvarné školy. Vychovala celou řadu žáků, mezi nimi i známé osobnosti naší kulturní scény. Její nové zaměstnání mělo výhodu, že pracovala až odpoledne. Dopoledne tedy mohla točit na kruhu nebo zpracovávat hlínu. Do Svazu výtvarných umělců přijata nebyla. Odmítli ji s odůvodněním, že keramiku netočila sama, že ji musel vyrábět nějaký profesionální keramik...

 

Pocta Aleny Ovčáčkové Janu Palachovi je projevem jejího osobního postoje, odhodlání a odvahy. Využila v ní materiály sobě nejvlastnější. Její keramika je tak důstojným vyjádřením jejích myšlenek a citů, němým svědkem své doby, který i dnes o lecčem vypovídá.

Autorka: Eva Čapková