Je velkým povzbuzením, že i v současnosti, kdy nás oficiální umění zaplavuje jednak podbízivou popkulturou jednak agresivními ideologiemi, stále tvoří umělci, kteří nacházejí inspiraci v pozorování přírody a v promýšlení jejího řádu a jejích věčných rytmů. O tom, že pokora vůči stvořenému světu, nemusí vést k popisnému realismu, natož k imitaci skutečnosti, se můžete přesvědčit návštěvou výstavy Oldřicha Tichého, která probíhá do 18. května v galerii CREARS v Rožnově pod Radhoštěm.

Tichy 01

 

Malířská tvorba Oldřicha Tichého zaznamenala v průběhu své již téměř čtyřicet let trvající geneze řadu žánrových i formálních změn. Z důvodu úctyhodné šíře malířova portfolia je koncepce výstavy soustředěna především na práce, jež dokumentují autorovo tzv. abstraktně-geometrické období. Kurátorským záměrem je zde pak snaha poskytnout komplexnější pohled na autorovu pozdější tvorbu, kterou lze patrně považovat za jeho doposud umělecky nejvyzrálejší. Vystavená plátna tak svědčí nejen o malířově vývoji uměleckém, ale do značné míry jsou také odrazem jeho růstu osobnostního. Můžeme je také vnímat jako šifrovanou zprávu z cest, které mohou vést k odpovědím na gauguinovskou existenciální otázku „odkud přicházíme, kdo jsme a kam jdeme“, kterou se Tichý zabývá prostřednictvím účastného pozorování fascinujícího řádu přírody.

 

Pane, je čas: jas léta spálil sad (Rainer Maria Rilke – Podzimní den) 

 

Tichy 02

Rilkeho verš zde popisuje pokročilé léto, které však již není létem ostrého spalujícího slunce, létem prvních senosečí nebo létem růstu plodů. Vlahost vůně vzduchu, které si povšimneme jako první předzvěsti pozvolna nadcházejícího podzimu, vzbuzuje neurčitou tesknost po tom, co tu sice stále ještě je, o čem však víme, že brzy nevyhnutelně pomine. Jen stěží se ubráníme dojmu, že estetika olejů Oldřicha Tichého a jejich nálada má svůj předobraz právě v tomto ročním období evokujícím otázky pomíjivosti, zároveň je však příslibem naděje nového růstu, který po ní vždy přichází.

Autorovy vystavené práce lze označit jako abstraktně-realistické. Tento zdánlivý alogismus se při pozornějším pohledu rozpouští, prostupuje hranicemi obou zmíněných způsobů vyjadřování a ukazuje se jako jeden z možných úhlů pohledu. Náměty prací jsou pevně ukotveny ve zdejším hmatatelném světě, i když nezřídka zdánlivě působí jen jako prostorově vyvážené uspořádání tvarů a objemů. Tichého kompozice se povětšinou omezují na minimální vizuální prostředky jak tvarové, tak i barevné.

Svou pozornost malíř zaměřuje především na jediný ústřední námět, který v obraze zaujímá výlučné postavení nebo tento motiv zmenšuje a zmnožuje, čímž vyplňuje podstatnou část kompozice. Tímto opakováním dochází k vytváření určitých sítí, rastrů, které přes svou pevně danou logiku a řád přece jen ponechávají místo pro asymetrické odchylky a drobné nedokonalosti odpozorované v přírodě. Nápadná je vizuální podobnost autorem užívaných vyjadřovacích prostředků s organickými tvary, univerzálními symboly a znaky. Skrze tuto příbuznost dochází na plátnech k propojení světa myšlenkového se světem materiálním, k čemuž v jeho práci dochází zcela intuitivně. Při pohledu na Tichého plátna pak získáváme pocit, že skrze tuto koexistenci můžeme nahlédnout něco skutečně autentického a původního.

 

Tichy 03Umělec – filosof

 

Zdá se, že bezprostřední a prakticky neustálý kontakt s přírodou působí na Tichého velmi silnými dojmy a neodbytně v něm vzbuzuje základní otázky lidské existence. Způsob, jakým umělec hovoří o své práci, svědčí o jeho hluboké přemýšlivosti a mimořádně vyvinutém citu pro rozpoznání subtilních odstínů naší skutečnosti. Čas se pro Tichého stává pojmem víceméně relativním, jelikož rytmus žití „ve zdejších lesích“ je podřízen zcela jiným zákonům. Současně činí autora mnohem vnímavějším k rozpoznání toho, co sám považuje za podstatné. Svými obrazy Tichý podvědomě reaguje na základní axiom filosofie a také na jeho jednu z možných definic, kterou je prostý, přitom však nekonečný úžas.

„(…) moje malování je jen úžas nad stvořením světa. (…) Já vlastně ani nic netvořím. Vše již bylo dávno stvořeno a je to tak dokonalé, že mi nezbývá, než být v němém úžasu. (…) skládám dohromady to, co jsem schopen uslyšet, očichat, uvidět, ucítit, ochutnat. Jen se snažím vnímat svět a možná trochu upozorňovat ostatní, že něco přehlédli, neucítili, neuslyšeli či neochutnali.“

 

 

Tichy 04Tichý chápe tvůrčí proces jako děj, do něhož je vhodné vědomě zasahovat co možná nejméně. Podle svých slov se snaží pouze vstřebat podněty, jež ho obklopují, a pomocí výtvarného gesta na ně upozornit a přetlumočit je divákům. Všímá si všudypřítomné kauzality jevů, dějů a jejich propojenosti. Skrze tyto prostředky nastoluje odlišný řád vidění a reviduje způsob, kterým selektujeme viděné, abychom se v množství podnětů dokázali soustředit na jednotlivý detail bez ohledu na to, zda představuje pouhý list či větvičku nebo naopak celý les. Tichý nepovažuje krajinu, přírodu a veškeré jejich dílčí složky za něco abstraktního, odtažitého nebo cizího. Vnímá je jako součást sebe sama či lépe řečeno část sám sebe vnímá jako součást krajiny.

V práci Oldřicha Tichého není prostředkem ani cílem zachycení objektivní reality. Pokus o její nápodobu tak, jak ji vidíme, je jeho pojetí umění zcela cizí. Z fragmentů skutečnosti, které si vybírá, je patrný umělcův smysl a cit pro jemné odstínění nálad a dojmů, které do umělce příroda a krajina nesmazatelně zapisují. Zobrazuje všudypřítomný zázrak stvoření jediným možným způsobem, a to skrze entity, jež byly stvořeny. Svým dílem skládá hlubokou poklonu smyslové i myšlenkové neuchopitelnosti zdejšího světa v jeho komplexnosti a vzdává pokorný hold samotě, ne však osamělosti.

Autor: Luboš Gassmann