Městské muzeum v Nové Pace připravilo výstavu s názvem Jan Švankmajer - práce na papíře a několik objektů. Expozice Švankmajerova díla poodhaluje souvislosti mezi fantazijním světem umělcových představ a krajinou Novopacka s jejími nalezišti zkamenělin a polodrahokamů i s její tradicí blouznivců a spiritistů. Výstava v Suchardově domě v Nové Pace trvá do 14. dubna.  

Městské muzeum v Nové Pace připravilo výstavu s názvem Jan Švankmajer - práce na papíře a několik objektů. Expozice Švankmajerova díla poodhaluje souvislosti mezi fantazijním světem umělcových představ a krajinou Novopacka s jejími nalezišti zkamenělin a polodrahokamů i s její tradicí blouznivců a spiritistů. Výstava v Suchardově domě v Nové Pace trvá do 14. dubna.

Infantilni krajina 2016

 

Jan Švankmajer v jednom ze svých rozhovorů říká: „Není sporu o tom, že nejautentičtější díla jsou ta, která mají nejblíže k tvorbě přírody. Každý vědomý zásah lidské ruky je na úkor této autenticity. Proto za nejautentičtější díla lze pokládat automatické texty, kresby spiritistických médií, nalezené objekty (ready made), snové objekty, některé fetiše přírodních národů, ale především „uměleckou tvorbu“ samotné přírody: kořeny, stalaktity krápníkových jeskyní, skalní města, fantastické kresby achátů, motýly, brouky, ostatní zvířata, kosti, lastury atd.“ ¹

Jan vystudoval loutkařskou scénografii a režii na AMU, tedy nestudoval film ani jeho techniku, a snad právě to pomohlo k „čisté evokaci“ jeho objektů na filmovém plátně.  „Animace je magie a animátor je šamanem,“ ² říká. Snaží se vést s reálnými předměty, věcmi dialog a otevřít jejich skryté příběhy, oživit je zevnitř. „Předměty pro mne byly vždy životnější než lidé. Stálejší, ale též výmluvnější.“ ³ A jinde dodává: „Vzniká tak smysluplný vztah mezi člověkem a věcmi, založený na dialogu, nikoli na konzumaci.“ ²

 

Obr.1. Jan Švankmajer: Infantilní krajina, kombinovaná technika, objekt - relikviář, 2016

 

Při zhlédnutí jeho filmů  mnohdy vstupujeme do krutého, ale svobodného světa dětského vidění. Jako bychom byli součástí této hry…a záleží pak jen na nás, jak se s jeho oživlými předměty, které díky animaci vstoupily…, vyrovnáme. Jestli se jimi budeme cítit ohroženi nebo nás k něčemu ponoukají. Domnívám se, že jde o takové černé zrcadlo, a záleží jen na nás, co zahlédneme… (děsivé podoby vidí jen vnitřně choří…) Vždyť vzpomeňme například: Něco z Alenky, Otesánek

Ze serie svank meyers bilderlexikon antropologieDuchovní kořeny jeho vztahu k loutce vedou až k lidovému loutkářství. Loutka pro něj není pouhou rekvizitou či výtvarným objektem, je čímsi víc, má mnohovrstevný význam, který nacházíme v dětském světě, ale také u přírodních národů či v naší minulosti. Je vlastně analogií lidského údělu, někým je veden náš příběh, jak to známe z pohádek, mýtů. Vždyť ve filmu Don Šajn Švankmajer nahradí marionety živými herci, kteří mají na kašírované hlavě upevněn drát a vodící šňůry, aby tím naznačil…

Loutky, jak říká, „jsou pevně zakotveny v mé mentální morfologii, a proto se k nim ve své tvorbě stále vracím jako k něčemu, co pro mne znamená určitou jistotu ve vztahu k okolnímu světu. Obyčejně se k nim uchyluji ve chvílích určitého ohrožení. Vytvářím tak totiž své golemy, které mě mají chránit proti pogromům reality.“ ⁴ Stopy jeho tvůrčího Díla jsou však mnohostranné. Nacházíme je také jako literární scénáře, taktilní básně, výtvarné objekty nebo jako jeho teoretické zprávy věnující se zkoumání fenoménu hmatu a imaginace.

Taktilní imaginace je součástí jeho tvůrčího procesu. Ruce jsou pro něho sice „nejkomunikativnějším orgánem hmatu, ale zdaleka ne nejcitlivějším, nejemotivnějším, nejvzrušivějším, neboť jsou úzce spojeny s utilitárními funkcemi ostatních našich smyslů. Ale tělový smysl registruje, vnímá svět (podněty z něho) celým povrchem těla, všemi dutinami těla i vnitřními orgány a sliznicemi. Přitom právě tyto pasivní části našeho těla zprostředkovávají ty nejintenzivnější smyslové prožitky. Taktilní vařečky, válečky, prkénka a pokličky jsou určeny k jakýmsi „estetickým“ masážím našeho těla. Uvědomíme-li si, že celé naše tělo je jednou velkou erotogenní zónou, čekající na své taktilní probuzení, pak tyto předměty jsou prostředky mající navodit toto procitnutí – eregovat tyto zóny, senzibilovat je. Nový erotismus nebo ipsatio totalis? Taktilní vařečky, pokličky, válečky a prkénka jsou alchymistickým náčiním a naše tělo tyglíkem pro Opus magnum taktilismu.“ ⁵

Obr.2. Jan Švankmajer: Z cyklu Švank-meyer's Bilderlexikon, Antropologie, koláže, 1972-73

 

Medijni kresba 2000 2004 2017

Dílo je pro něho hrou, stejně jako u dítěte nebo básníka, plnou závrati, blasfemického žertování a rozkošnického chvění, je tvůrčím procesem, z kterého občas cosi vypadne…  A pokud se „zadaří“ a děje se tak, tak k nám díky tomu vstupují obrazy, které čerpají své bytí z imaginace. A tato Hra je „doprovázena pocitem napětí a radosti a vědomím „jiného bytí“ než je „všední život“.⁶  Člověk jako by čekal s jistým rozechvěním a nadějí na výrok Osudu. Jak se manifestuje, vyjádří…

V takové Hře se stáváme někým jiným, vstupujeme do dětského světa. Hra je světem v sobě, která nás chrání od reality běžného dne. Důležitost  Hry vidím z hlediska našeho duševního zdraví právě dnes. Především je třeba mít odvahu ke Hře, v naší nivelizované a hloupé době… A jak prohlásil Platón na adresu jedné sázky: „krásné nebezpečí, které stojí za to podstoupit.“ Pokud budeme vnímat svět jako Hru analogie, nebude pro nás všední, stejně jako pro dětskou duši. Předměty, které nás obklopují se začnou proměňovat, k něčemu poukazovat… Zdánlivá nahodilost může mít podobu i neodvratné osudovosti.

Obr.3. Jan Švankmajer: Mediumni kresba, 2017

 

  Kachna objekt 2017

Koncem 70. let Švankmajer otiskuje se svou ženou ruce do měkké matérie – hlíny, aby ji pak nechal projít Ohněm a označil J. E. Kostelec.  A že jsi tuto materii uvedl v tvar, tedy ji „uzamkl“ skrze své emoce, tenze… „Tu hlínu pros za odpuštění…“ ⁷, říká jeho žena Eva. Vzpomeňme animovaný film Zánik domu Usherů, právě v tomto příběhu se před námi proměňují, vznikají a zanikají obrazce právě z hlíny, bahna, je zde naznačena „gestická“ animace hlíny díky hlasu… V objektech J. E. Kostelec se snoubí hádanka s metamorfózou. Hledáš dutiny pro prsty, na potravu. A někdy se ti proměňují přímo pod rukama.

 

Obr.4. Jan Švankmajer:  Kachna, objekt 2017

 

Ze serie Zoologie

Pro Švankmajera slovo „umělec“ stejně jako „umění“ má poněkud pejorativní konotace, proto jej nepoužívá v souvislosti s tvorbou, která ho zajímá, to znamená v souvislosti s imaginací. Mnozí si totiž „...neuvědomují nebo nechtějí uvědomit, že se nechávají manipulovat uměleckým trhem, který jim vštěpuje toto pojetí umělecké aktivity.“ ⁸ A jinde dodává: „Jestliže má tvorba vůbec nějaký smysl, tak jedině ten, že nás osvobozuje.“ ⁹

V čem tkví tedy síla onoho přirozeného estetična? Kdy není uměním nápodoby, nýbrž manifestací… Kdy u-mění něco mění a my jako bychom skrze něj pociťovali jeho prvotní magickou funkci, kdy tvorba byla ještě rituálem… A jsme schopni skrze Vhled zachytit jakýsi záblesk celostního vidění světa. Stáváme se tak adepty umění „les artisans“, jak uvádí Fulcanelli. Co je onou Krásou, která povstává skrze tvary, souzvuk barev... a tkví v neodvratné jedinečnosti každého z nich? Domnívám se, že jde o jistý rytmus, který dává určitou strukturu vyjevující se formy. A je v tomto případě úplně jedno…slovo je obrazem, obraz pohybem, pohyb tónem… Abychom objevili ono „zázračno v realitě“, připomeňme si onu Švankmajerovu větu z konce jeho filmu Něco z Alenky: „Teď musíte zavřít oči, jinak nic neuvidíte.“

Obr.5. Jan Švankmajer: Z cyklu Švank-meyer's Bilderlexikon, Zoologie, koláže, 1972-73

 

Autor: Ivo Chocholáč

 

 

[1],[4] Jan Švankmajer: Cesty spasení, 2018

[2] Jan Švankmajer: Z anket a rozhovorů, 1994

[3] Jan Švankmajer: Síla imaginace, 2001

[5] Jan Švankmajer: Hmat a imaginace, 1978

[6] J. Huizinga: Homo ludens, 1971

[7] Eva Švankmajerová, 1990

[8] Syrové umění, sbírka Jana a Evy Švankmajerových, 2004

[9] Jan Švankmajer: Desatero, 1999