Jaroslav Vožniak  Jaroslav Vožniak
Museum Kampa - Nadace Jana a Medy Mládkových, U Sovových mlýnů 2, Praha 1 
9. prosinec 2017 - 4. březen 2018

Museum Kampa uvádí výstavu významného malíře, autora objektů a asambláží, kreslíře a grafika Jaroslava Vožniaka (1933–2005), jehož práce patří k nejvýraznějším projevům českého umění druhé poloviny 20. století v širokém proudu tzv. české grotesky a reflexe pop artu.

Výstava představuje novou akvizici Musea Kampa – kolekci, která zahrnuje Vožniakovy práce od jeho raných děl, přes vrchol tvorby z let šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých až po závěrečné období jeho života. Díla z této sbírky budou na veřejnosti vystavené vůbec poprvé.

U příležitosti výstavy  vydává Museum Kampa doprovodný katalog, jehož autorkami jsou kurátorky Petra Patlejchová a Helena Musilová, osobní vzpomínku zachytil Jiří Kohoutek, dlouholetý Vožniakův přítel.

 V rámci tradice soukromého sběratelství, která je této instituci vlastní, prezentujeme konkrétní sbírku jednoho sběratele. Pan Jiří Kohoutek, svého času ředitel Středočeské galerie, je uznávaným sběratelem. Jeho práci lze vidět především v kvalitně budované sbírce GASK, kdy se od prvopočátku zabýval současnými autory bez ohledu na nároky doby. Svou soukromou sbírku budoval paralelně, a to z omezených prostředků, kdy však i díky vřelému přátelství s danými tvůrci získával důležitá díla,“ řekl Jiří Pospíšil, předseda správní rady Musea Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových.

 Sbírka Vožniakových prací reflektuje zájem sběratele i jeho kapacitní či finanční možnosti. Jde tedy o subjektivní výběr děl, který rozhodně nelze nazvat uceleným v muzejním slova smyslu, nicméně představují jedinečný pohled člověka Jaroslavu Vožniakovi blízkého a tím také alespoň částečný pohled samotného Vožniaka na to, co sám považoval ve své tvorbě za důležité.

 Jaroslav Vožniak se narodil ve třicátých letech 20. století, dětství prožil v protektorátním čase pod tíhou válečných let, dospíval v době tvrdého nástupu totalitní moci a začátek produktivního věku zažil v živelném kulturním kvasu šedesátých let. K tomu se přidala jeho zprvu nediagnostikovaná narkolepsie, která mu zkomplikovala studia a později jej donutila k úplnému přerušení práce. Přesto žil intenzivním tempem člověka, který má jasnou představu o smyslu své existence. Vystudoval obor reprodukčního litografa, jehož náročnost mu navždy vštípila dokonalou kreslířskou techniku. Studoval na VŠUP (1953–1956), posléze na AVU (1956–1959), kde se odehrálo zásadní setkání s lidmi, jejichž myšlení jej silně ovlivnilo v tvorbě následujících let (mj. Karel Nepraš, Bedřich Dlouhý aj.). Důležitým momentem jsou ale i jeho ilustrační práce (Slova, carte blanche, 1964) a spolupráce na výtvarných realizacích u filmu (Marketa Lazarová, kostýmy Theodor Pištěk, 1967) či v rámci státního podniku Jablonecká bižuterie (1965–1977). Úspěch propagačních instalací (Ikony, 1968), které pro tuto státní instituci vymýšlel spolu se scenáristou Jindřichem Santarem, mu umožnil vycestovat do Kanady a poznat zcela jiný svět. Zejména v druhé polovině šedesátých let se mu dařilo i ve svobodném povolání.

 První samostatnou výstavou v roce 1964 pro Uměleckou besedu otevírá sérii dalších projektů, kdy je prezentován jako zástupce progresivního současného umění ČSSR na různých souborných výstavách či bienále v zahraničí (Itálie, Francie). Spolupracuje s kurátory a teoretiky, jako jsou Jindřich Chalupecký, Jiří Kotalík či František Šmejkal. To vše vyvrcholí v samostatné rozsáhlé výstavě ve Stockholmu (1969), kde i většina vystavených děl byla prodána. Tento příval možností byl však násilně přerušen normalizačními lety (1968–1989), a ač Vožniak nadále vystavoval, následovala pauza, zejména v sedmdesátých letech, kdy ustoupil do ústraní své zbraslavské vily a v tichosti pracoval. V osmdesátých a především v devadesátých letech byl znovuobjeven. Jeho dvě stěžejní výstavy připravili kurátoři doc. PhDr. Marie Judlová-Klimešová, Ph.D., v domě U Kamenného zvonu (Jaroslav Vožniak, 1990) a PhDr. Jan Kříž (Pocta divnosti, 2000), který s Vožniakem spolupracoval od oné první výstavy v roce 1964. Obě expozice měly retrospektivní charakter, ale citelně zde chyběly práce ze stockholmské výstavy. Zásluhou Marie Klimešové je Vožniakova tvorba hojně zmiňována v důležitých odborných textech a katalozích (Roky ve dnech, 2010), což vytváří přirozený most k tomuto projektu.

 Je s podivem, že dílo Jaroslava Vožniaka, jednoho z nejzajímavějších představitelů umění po roce 1945, dosud nedisponuje rozsáhlými obrazovými publikacemi, jako je to v případech jeho generačních souputníků. Důvodů může být několik – nejednoznačnost řady jeho prací, jistá agresivita, interpretační obtížnost, možná silná individuálnost autora a nepodřizování se aktuálním trendům a i velká rozptýlenost jeho prací po mnoha sbírkách a kolekcích doma i v zahraničí. Přesto ale právě práce Jaroslava Vožniaka obsahují všechno podstatné, co se v umění 20. století odehrálo, a nabízí mnohá překvapivá řešení soudobých výtvarných otázek či transformaci impulzů přicházejících z různých stran.

 Tato výstava si neklade za cíl představit práci Jaroslava Vožniaka v celé jeho šíři. Vzhledem k autorově neuvěřitelné pracovitosti a poměrně široké sběratelské obci, která se nachází částečně i v zahraničí, to dosud nebylo možné. Soustředí se na ty nejpodstatnější polohy jeho díla: kresby z cyklu Božské komedie, práce vřazované do širokého proudu strukturální abstrakce, legendární asambláže, ikony a hyperrealismem ovlivněné malby včetně litých maleb z posledních let – dobře lze na tomto výběru představit Vožniakova umělecká východiska, hravost, fantazii, zaujetí brakovou kulturou, ovlivnění surrealismem a celou řadu podnětů v jedinečném autorském propojení.