Kateřina Adamová: Simulace  Kateřina Adamová: Simulace
Galerie Václava Špály, Národní 30, Praha 1 
10. květen 2019 - 23. červen 2019

 


Komentované prohlídky: 30. 5. a 20. 6., vždy od 17:30
Kurátorka: Terezie Zemánková
Jaké TO bude, až TO přijde? A jak TO bude probíhat?
Poslední věci člověka, natož pak jejich umělecké ztvárnění, obvykle doprovázejí dramatické vize a exaltované emoce. Kateřina Adamová toto intimní a zároveň univerzální téma, zbavuje veškerého patosu a s mírnou ironií ho zasazuje do třeskutě konkrétního, civilního, takřka banálního rámce. Při simulaci posmrtných procedur stojí sama sobě modelem, protože jedině skrze své vlastní tělo může autenticky převyprávět svoji privátní eschatologii.
Vypůjčuje si k tomu sice opulentní barokní vizuál, ten ale vzápětí nemilosrdně paroduje. Na pozadí nadýchaných obláčků a andělských perutí vytváří praktickou instruktážní příručku možných způsobů nanebevzetí – nikoli nanebevstoupení, protože to předpokládá jistou míru vlastní vůle. Nanebevzetí je pasivní, nikdo se neptá, jestli chceš nebo nechceš, prostě jdeš.
Buď vždy připraven, neboť neznáš hodiny ani dne, kdy dojde na vážení všech skutků i úmyslů. Máte to dobrý, paninko, deset deka dobra k dobru. Ani se nenaděješ a jsi jednou nohou v nebi. Karneval skončil, game is over. Je čas odstrojit se z propocených kostýmů a masek, schválně, co pod nimi zůstane. A pak rychle umýt, převléct do rubáše, zapakovat ochranné pomůcky, zopakovat si prostocviky a alou vzhůru... Nebeský protokol je nekompromisní. Pytlíky na ruce i nohy, utáhnout gumku a až to přijde, tak hlavně zaujmout polohu nohama směrem k výbuchu. Bůh ví, kdy dostaneš povolávací rozkaz a tohle branné cvičení už bude naostro.
Za bránou čekají naháněči, kteří nás začlení do družstva, zaknihují přírůstek, navlečou dres, a na hlavu narazí zlaté rouno – to aby bylo jasno, do jakého manšaftu náležíme. A my nestačíme zírat, divit se, zmateně tápat, doufat, bát se a opět se snažit vyhovět...

 

Jaká bude naše vizuální podoba, jaká maska na nás v nebeském fundusu zbyde? A bude nám sedět? Dokážeme v ní být dostatečně přesvědčiví? A dokážeme přesvědčit sama sebe, že tento candrbál má nějaký hlubší smysl? Co když TO zase bude stejné? Co když z kolotoče nesnesitelné lehkosti bytí nikdy nevystoupíme a dál se budeme jen donekonečna vrtět, jako mechanické loutky na střelnici? Snad nás i tady nakonec poplácají po ramenou, do sešitku nakreslí červený puntík a s pomocí boží vyfasujeme i dvojitou svačinu.
Terezie Zemánková

Galerie Václava Špály