Milan Grygar: 2019 

Milan Grygar: 2019
Národní galerie Praha - Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha 7 
20. září 2019 - 5. leden 2020

Praha 7, Národní galerie Praha - Veletržní palác

 

Výstava Milana Grygara (*1926) ve Velké dvoraně Veletržního paláce v ucelené instalaci shrnuje tvorbu tohoto nejdůležitějšího českého umělce v oblasti propojení zvuku, obrazu a tělesného gesta.

Jádro prezentace tvoří audio vizuální smyčka spojující práce na papíře se zvukovými nahrávkami a video dokumentaci série zásadních prací z 60. let minulého století.

Čtyři akustické kresby (1965, 1969, 1970) jsou vystaveny v papírové a zároveň zvukové podobě - nahrávce jejich vytváření. Grygar tak zdůrazňuje zvukový rozměr aktu kresby, zvuk, který vydává předmět, kterým je kresleno a který se šíří do prostoru. Procesuální, zvuková stránka se zde unikátně a pravděpodobně poprvé v historii stala součástí estetické zkušenosti díla. Zvuk ale také podtrhuje časový rozměr kresby, její začátek a konec v čase. Jak sám Grygar píše: „Zvuk je prostorem času.“  U kresby vytvořené tuší, dřívkem, plechovou krabičkou a zvonkem na papíře v roce 1965 je to zhruba minuta a půl. Grygar tak v tomto ohledu propojuje prostor a čas, které v obrazech a kresbách často vnímáme odděleně, kdy se proces vzniku podřizuje nečasovému výsledku. V akustických kresbách přímo spojuje výtvarného a zvukového, procesu a výsledku. Rozlišíme zde předměty otiskující se na papír, ale i energii a gradaci aktu kresby, její vývoj a průběh.

Ve video dokumentaci Živé kresby (1969, záznam 1983) se kresba samotná se stává představením. Přidáním aktérů jako jsou natahovací hračky slepiček, nebo klaunů na trojkolce, Grygar dosahuje polyfonie současně se odehrávajících zvuků a tedy i linií kresby, a zároveň ji osvobozuje od vlastních rukou. Do určité míry se tak sám stává divákem, událost se částečně odehrává mimo jeho kontrolu. Slepičky se pohybují náhodně, nicméně v rámci určitých daných pravidel, jako je délka trvání natažení klíčkem a umístění slepičky, nebo doba vyhoření sirky. Moment kouzelnictví, vytahování předmětů z klobouku a obecný divadelní nádech dále problematizuje představu umělce jako autonomního autora. Práce odkazuje ke hře, humoru a vtipu.

Hmatová kresba (1969) a Kroky (1970) naopak poukazují na rytmus pohybu lidského těla vycházející z jeho vnitřních zákonitostí, jako je jeho osovost, rozpětí rukou, nebo délka lidského kroku. U Hmatové kresby navíc vertikálně zavěšený papír způsobuje, že autor sám, na rozdíl od diváka kresbu a její průběh nevidí, nicméně pociťuje v souladu hmatu – dotyku a zvuku. Tělo samo je zde prostředkem kresby.

Prstová partitura (1982) realizovaná ve spolupráci s Alanem Vitoušem je příkladem celé řady spoluprací Milana Grygara s hudebníky v přepisu, přenosu jeho prací do živého hudebního vystoupení. Záznam je částečnou interpretací, částečně doslovnou aplikací gesta otisku prstů z původní kresby na činely.

V prostorových partiturách, sérii plastik vyrobených podle papírových modelů z 60. až 80. let se  Grygar soustředí na vztah zvuku a partitury, tedy ne již ve smyslu záznamu zvuku, jeho materializaci, ale naopak vizuální instrukci, notový zápis v jiné formě. Otevírání se do prostoru i dynamickou barevnost je tak nutno vnímat z hlediska rytmů a harmonií, kdy očekávání neustále nabourávána náhlými změnami vytvářejí komplexní vizuálně-hudební dílo.

Zásadní série Polemika se čtvercem (1990–1993) navrací Grygarovo dynamické pojetí umění zpět k malbě. Černá zde působí jako statický, hluboký prostor, ve kterém přímky a barvy ztělesňují světlo a směr jeho pohybu v čase. Každý obraz je opět událostí, dynamičnost a procesuálnost podtrhují podnázvy: 1. Vymezení 2. Dělení 3. Odklon 4. Vzdalování 5. Kombinace 6. Průběh 7. Koncentrace.

Série Antifony, tedy protihlasy, na kterých Milan Grygar pracuje současně od 90. let jsou opět vizuálním ztvárněním zvukové intenzity. V podobě černobílých diptychů se jedná o souhru, ale zároveň napětí dvou prvků, kontrastních a zároveň jednotných, harmonických a neharmonických, soustředěných do středu obrazové plochy. I zde je geometrická podoba, spíše než odkazem k abstraktnímu umění, ekvivalentem energické události. Jak sám Grygar píše: „V jednoduchosti je koncentrovaná energie.“ U barevných diptychů se spíše než o intenzifikované napětí jedná o jakési plošné segmenty intenzit v prostorových vazbách založených na práci s pečlivým vyladěním působnosti barev, u kterých je dojem až fyziologický. Nová série Antifon (2018–2019) jakoby do určité míry syntetizovala předchozí přístupy. Zobrazení jde do hloubky prostoru, kruhové tahy štětce jsou zároveň samy i v celkové barevné kompozici zvukové, někdy až duté a dunící, vždy však jaksi symfonické. 

Kurátor: Michal Novotný

 

Národní galerie Praha - Veletržní palác